Příspěvky

Jeff Baron: Návštěvy u pana Greena

DS Pod zámkem, Kyjovice

Když si soubor z Kyjovic vybíral do svého repertoáru hru amerického dramatika a scénáristy Jeffa Barona: Návštěvy u pana Greena, jistě už tušil, že se jedná o velmi populární hru pro dva herce, která byla uvedena ve více jak padesáti zemích světa. V Česku nevyjímaje. A také věděl, že má dva herce, kteří tyto obtížné postavy uhrají.

Náhodná automobilová nehoda přivádí do styku dva muže (starého, osamělého ortodoxního žida pana Greena a mladého, úspěšného finančníka Rosse Gardinera), kteří žijí v New Yorku a kteří by se jinak nikdy nesetkali, nebýt oné nehody, která navždy změní jejich životy. Rozdělují je dvě generace, a co začíná jako komedie kontrastu kultur, se vyvíjí ve vyhrocený příběh o riziku osamělosti a předsudků. Jak týdny plynou, vytváří se přátelství, prověřují se lidské vztahy a odhalují tajemství.

Komediální a zároveň dojemný příběh lásky a odpuštění, napsal autor v roce 1996 a jeho divácká úspěšnost stojí a padá s tím, jak se oběma hercům podaří přesvědčit diváky o pravdivosti svých postav. Udržet diváky v pozornosti po dobu sto minut a současně jim dát možnost proniknout pod rovinu příběhu, je úkol vyžadující víc jak konverzační schopnosti samotných aktérů. A jak se to podařilo Tomáši Vodvářkovi (pan Green) a Janu Sieberovi (Ross Gardiner) pod vedením režijní dvojice Sylvie Grygarové a Zdeňky Kulové? Domnívám se, že z velké míry dobře, neboť se jim podařilo emocionálně strhnout diváky a sdělit myšlenku o pochopení a porozumění původně až antagonisticky odlišných osobností. A tímto konstatováním by se dalo končit. Nicméně rezervy jsou vždy, tak i zde v této inscenaci.

Cítím, že v herecké souhře mají oba herci místa, kde jsou naprosto dokonalí (zvláště v druhé polovině), a jindy jakoby si přestali naslouchat. Reakce jsou pak ploché, uspěchané (například v začátku představení). Jakoby se hrála víc slova, než co se skrývá za nimi. Trpí pak rytmus dialogu i inscenace. Chybí pauzy, kdy divákovi má dojít, v jakém rozpoložení se zrovna oba aktéři nacházejí. Co si myslí, aniž by slovem prozradili, že je tomu jinak. Ross je nejlepší v monologických pasážích, i když ta závěrečná, kdy se svěřuje panu Greenovi, by mohla být méně ukřičená. Reakce Rosse na „šílenství“ Greena je málo výrazné, uspěchané. Greenovi nejvíce vychází, když se snaží maskovat svoji osamělost, méně pak když odmítá Rossovu pomoc.

Režie víceméně jde po logice situací, aranžuje herce v řádu věci, přesto není stoprocentní natolik, aby herci mohli své postavy naplnit zcela autentickým jednáním (například když se Green zraní, teče mu po čele krev a Ross mluví o modřině, aniž by jakkoli pomohl staříka ošetřit, když se to z logiky věci tak nabízí).

Kostýmní složka u pana Greena je dokonalá tím, jak zaznamenává čas mezi jednotlivými návštěvami Rosse. Kostým Rosse už takovou časovou proměnlivost nemá. Až naivně působí řešení situace, kdy Ross přichází na návštěvu za deště a předstírá, že zmokl.

Půdorysné řešení scény je správné, umožňuje vystavět většinu mizanscén. Málo uvěřitelný je avizovaný nepořádek v bytě, tvořený jen rozházenými papíry, ve kterém už deset let žije vdovec Green. Také se mi nejeví moc šikovné umístění harmonikářky coby součást bytu, jakkoli hudební předěly jsou skvostné. Domnívám se, že posadit ji někde mimo scénu, by bylo výhodnější.

Ruchy, které jsou nutné pro inscenaci, nebyly špatné (až na zvonění telefonu), vyššího iluzivního účinku bychom dosáhli, když by zazněly z reproduktorů za horizontem, než z předních beden. Současné technické řešení spíše vyruší, nepodporuje iluzi. Stejně tak Rossovo první nalévání vody z konvice, když má hned vedle vodovodní baterii a mohl by Greenovi natočit vodu čerstvou. Použití hrníčků s logem KDP, to nebyl dobrý nápad.

A ještě konec hry. Ve včerejším představení se mi jevil uspěchaný, málo vypointovaný. Nicméně vrátím-li se na začátek této mé reflexe, s radostí konstatuji, že jsme viděli představení ve svém celku zdařilé, které se muselo líbit většině diváků a které přineslo nejen kvalitní zábavu, ale i velmi potřebné obecnější myšlenky.

Jaroslav Kodeš

by

Dave Freeman: Dovolená s rizikem

DS Osvětové besedy Velká Bystřice

Divadelní soubor Osvětové besedy Velká Bystřice není na vysocké přehlídce nováčkem; dlouhodobě pěstuje dramaturgickou pestrost (důsledně se věnuje nejen komediím, ale „na střídačku“ uvádí i náročnější tituly typu Arrabalova Fanda a Lis nebo Wedekindova Probuzení jara), je znám poctivostí v přístupu ke studovaným hrám a také dlouhodobým sebevzděláváním (jeho členové mimo jiné nikdy nechybí v každoroční režijní škole SČDO zde ve Vysokém).

Dovolená s rizikem, u nás uváděná také pod názvem Postel plná cizinců, je konverzačně-situační komedie z roku 1974 napsaná Angličanem Davem Freemanem (mimochodem postupně důstojníkem Scotland Yardu, žurnalistou, autorem skečů pro věhlasné komiky včetně Bennyho Hilla a seriálovým a filmovým scenáristou). V Londýně jedna z inscenací Dovolené s rizikem dosáhla téměř pěti set repríz, mimořádně dlouho uváděná byla ve Švédsku, Madridu, Vídni, Bruselu i Curychu. I u nás se tato „dveřová“ komedie hojně hrála, poprvé v roce 1991 v Šumperku, významný severomoravský režisér Bedřich Jansa ji režíroval dokonce třikrát na různých scénách, později ji např. v roce 2006 uvedl Roman Štolpa, který do ní obsadil účinkující v televizním seriálu Rodinná pouta (sedm rolí hrálo šestnáct alternantů).

Důvodů úspěšnosti této komedie je několik. Mimo jiné je postavená na situacích vyplývajících ze zřetězených nedorozumění; malá lež vyslovená na začátku se rozrůstá do obludných rozměrů a postavy se dostávají do nesnesitelných situací v časovém presu, v němž se musí bleskově rozhodovat – a z toho plynou další nesnesitelné situace ústící do absurdního závěru. Zároveň hra stojí na jiskřivých dialozích – a také na přísné komediální logice; velmi špatně se v ní např. škrtá – každý motiv, každé slovo, každá „závorka“ něco znamená a objevuje se v průběhu děje několikrát, aby byla ve finále přesně pointována. A jedním z důležitých principů je to, že každá postava představuje jinou národnost a autor si velmi umně pohrává s množstvím klišé, která se k jednotlivým národnostem vztahují (např. Angličan Stanley se dosud nenaučil jezdit vpravo a dostane se od sucharské věcnosti k erotickému třeštění; zřejmě francouzský ředitel hotelu – nebo Němec na Francouze si hrající? – narcis svádějící každou ženu široko daleko stejnou metodou a zároveň s grácií usilující o záchranu svého rozpadajícího se hotelu; chladná německá manželka Helga – nicméně velmi šarmantní v řešení nesnesitelných situací, pokud se netýkají jejího manžela; Italka Simone mezi rolí umělkyně usilující o bohatého milence a končící převlečená za jeptišku; a všem vévodí Makedonec – Laponec – Mexičan Karak, který je vším, co mu něco vydělá).

Setkání velkobystřického souboru s Freemanovou komedií bylo v mnoha ohledech šťastné. Je evidentní, že režisér Tomáš Hradil jako obvykle věnoval velkou péči poctivé přípravě, věrohodnosti motivací postav a jejich psychologickému zázemí. Po zkušenostech s dřívějšími inscenacemi souboru se domnívám, že oponentura zemitějšího a přímočařejšího Pavla Dorazila mohla být prospěšná zejména v přesném ukotvení komediálního žánru. Tomáš Hradil si také vychovává herce a herečky dlouhodobě, a tak může obsazovat přesné a vcelku řemeslně disponované typy a ví, co od nich může čekat. Ví, jak má fungovat scéna „dveřové“ komedie; příjemné je inženýrské řešení obtížných technických zadání (mám na mysli vyhoření lampičky, kukačka vymrštěná z hodin, topení, které se vznese atd.).

Přesto večerní představení Dovolené s rizikem v lecčems drhlo. Pomiňme jakousi únavu účinkujících, snad způsobenou v obecné rovině kovidovou pauzou, v té konkrétní snad náročností dvojího hraní během pár hodin. Pomiňme, že Eva Annikki Peltonen a Roman Tegel v rolích Brendy a Stanleyho nasadili první dialog celé hry jako nekonkrétní hádku, zatěžkanou a bez patřičné míry nadsázky; že Michalu Bílkovi v roli Karaka nebylo často rozumět; že Pavel Dorazil coby Claude často reaguje cca o dvě vteřiny později, než by měl. Pomiňme i to, že crazy tapeta na stěnách byla vtipná na první dobrou, ale rozhodně neevokovala rozpadající se hotel. U průhledné přepážky divák rychle přistoupil na to, že je neprůhledná – ale postele z praktikáblů jsou zavádějící a bezradně, či nedej bože odbytě, působí zatapetované dveře s klikou, kterých si žádná z postav nevšímá, přestože se celou dobu řeší prostorová nedostatečnost, ve špatném slova smyslu provokují. A porušování „čtvrté stěny“ při Simonině tanci či při zmiňovaném Stanleyho erotickém třeštění je… prostě mimo.

Nejproblematičtější jsou nicméně tři skutečnosti. Za prvé rezignace na onen princip národnostních klišé; je možná pochopitelné, že o něm tvůrci dnes nehrají – ale v tom případě by bylo dobré nahradit jej něčím jiným (ve smyslu „každá postava má svoji úchylku“). Za druhé nedostatečné herecké zveřejňování, kdy postava lže, kdy se vymlouvá a kdy si myslí něco jiného, než co říká (nejdále byla ve zvládání procesu „nápad – realizace – zhodnocení“ představitelka Helgy Jitka Smutná). A za třetí absence onoho zmiňovaného časového presu; zejména první polovina večerního představení plynula v nepřiměřeně pohodovém tempu.

Věřím tomu – a kolegové mi to potvrdili – že při reprízách jindy a jinde byla inscenace zábavnější a lépe fungovala. Velkobystřickým patří velký dík za to, že se s touto obtížnou komedií pokusili utkat – a za to, že některé situace skutečně „zasvítily“, což potvrdily i divácké reakce. A těším se na další setkání.

Petra Richter Kohutová

by

Antonín Procházka: S tvojí dcerou ne

DS J. K. Tyl Meziměstí

Hry lásky šálivé

O zahajovací večer Krakonošova divadelního podzimu se postaral DS J. K. Tyl z Meziměstí – a hned na úvod podotýkám, že do značné míry šlo o zahájení šťastné. Meziměstští pod vedením Ireny Kozákové neměli vůbec snadný úkol, a proto bych rád přes jisté výhrady, jež vznesu, poznamenal, že jde o inscenaci evidentně poučenou, vybudovanou s vědomím jistého tvaru, s jednotným výtvarným gestem (přičemž výtvarné ladění a provedení některých kostýmů je přímo vynikající), naplněnou nesmírně příjemnou hereckou energií a především – což je u tohoto textu obzvlášť důležité – vkusnou, pikantní, ale ani náznakem oplzlou. Viděl jsem tento kousek i v inscenacích, o nichž se to věru říct nedá.

Nyní k tomu, proč onen úkol nebyl snadný. S tvojí dcerou ne plzeňského herce a komediografa Antonína Procházky je veselohra, která si za více než čtvrtstoletí existence získala značnou popularitu (na profesionálních scénách byla uvedena desetkrát, což na původní český text vůbec není málo, a uvedení na amatérských jevištích už asi sotva někdy někdo spočítá), ale rozhodně to není text inscenovatelný tak snadno, jak by se mohlo zdát. Žánr situační komedie stojí na tom, že se postavy chovají v rámci základní situační logiky, kdežto u Antonína Procházky velice často řídí jednání postav především autorova vůle, potřeba, aby bylo nahráno na další pointu. Z většiny je to text, v němž se namísto rafinované konstrukce domečku z karet fraškovitých situací jen na nit navlékají korálky jednotlivých hlášek či gagů. Potíž je v tom, že aby text jako celek fungoval, musí nám nějakým způsobem záležet na jeho hrdinech – jenže čím absurdněji, neuvěřitelněji a s prominutím pitoměji se chovají, tím složitější je takovýhle vztah k postavám navázat.

Meziměstský soubor (jak dosvědčily početné smíchové reakce přehlídkového publika) velice dobře zvládá servírovat ty jednotlivé vtípky, slovní i situační. Rezervu ovšem spatřuji v nějaké průběžnější herecko-režijní práci, případně i co se týče řešení problematičtějších aspektů Procházkova textu. Snad by pomohlo důslednější přemýšlení o tom, že ne všechno, co postavy říkají, musejí myslet smrtelně vážně. Příklad za všechny: těžko by se asi našel někdo, kdo by v hovoru o bicyklu pomyslel při zmínce o přehazovačce na vlasy, ale proč by postava v takové situaci nemohla slovní hříčku dělat vědomě?

Ve druhé části, kdy přeci jen vzniká jakási (byť nedokonalá) fraškovitá scéna kolem lupiče zamčeného v koupelně, se místy projeví nedůslednost v motivacích: když je Luboš přesvědčen, že Rudla co nevidět přijde do bytu s domněním, že je Luboš milencem jeho dcery, měl by se snažit za každou cenu utéct, ale po chvilce se nechá vtáhnout zpět do relativně poklidně plynoucího hovoru.

A v rámci celku je výkladově nejproblematičtější vztah mezi Lubošem a Sandrou. Opravdu je možné její chování vůči „strejdovi“ tak, jak je na scéně interpretuje (jinak velkým espritem a přirozeným projevem obdařená) Anežka Harušťáková, vnímat jinak než jako otevřené koketování? A je možné, aby si dívka absolutně nevšimla zamilovanosti, kterou Luboš v podání Aleše Kučery (jinak obdivuhodného tahouna notné části kusu a komika s evidentním smyslem pro timing) dává najevo zcela bezuzdně?

Na tyto i další podobné problémy je založeno už u Procházky – a ve způsobu jejich (ne)řešení vidím i hlavní úskalí inscenace, jež by si jinak zasloužila už jen důkladné pročištění od nekonečných hudeb do tmy (zejména před oběma „epilogovými“ scénami) a ujasnění míry aktualizace (když má Sandra smartphone, proč si všichni pořád volají na pevné linky?). Znovu ale opakuji, že vzdor výhradám pokládám inscenaci za vydařenou. Na festivalovém představení jsem se, ač nejsem velkým příznivcem tohoto kusu, velice příjemně pobavil, díky Daně Vikové v roli Libuše bezmála dojal nad několika nenucenými, decentními okamžiky uvěřitelného smutku nad životní rutinou – a celkově děkuji za velice příjemné uvedení do vysockého dění.

Michal Zahálka

by

Martin Drahovzal, Bram Stoker – Zločin na Lipnici aneb Dracula je zpět – Malá Divadelní Kumpanie Kou

Kouřimský soubor, tentokrát složený jak z různých souborů (Malé divadlo, Mrsťa Prsťa, DraMaŤáci), tak jednotlivců z území od Prahy přes Kouřim až po Kolín. Principál Martin Drahovzal, a nikoliv poprvé, působí jako autor, režisér a herec. Autorská variace na upírské téma chce parodovat jak známý román Dracula, jehož autorem je irský spisovatel Bram Stoker, který formou dopisů a deníkových výstřižků popisuje děsivé věci, které se odehrály v blízkosti tajemného hradu maďarského hraběte; román vyšel v roce 1897, tak béčkové horory (např. Romero), v nichž se vždy parta mladých lidí někam vydá s cílem něco zažít. Jediné, co zažijí, je tragický konec. Pro zpravodajskou úplnost musím dodat, že existují také novější filmové verze románu. První natočil v roce 1992 americký režisér F. F. Coppola a v roce 2000 byl Dracula natočen jako thriller (režie Patrick Lussier). V českém rybníčku existuje muzikál Dracula z au-torské dílny Karla Svobody, Zdeňka Borovce a Richarda Hese. Režii měl legendární Jozef Bednárik a prvním představitelem byl Dan Hůlka. Nejnovější nastudování provedlo pražské Hudební divadlo Karlín, tentokrát s živým orchestrem.
V základní expozici inscenace je třeba připomenout starší inscenaci kladenského VADu Tajemný hrad v Karpatech. Vidíme jednotlivce obtížně se šplhající do kopce ke zřícenině, která připomíná papírové filmové kulisy, je však reálným objektem. Nedostaneme žádnou informaci, proč chtějí natáčet film, který bude lepší než dávná televizní inscenace, a ani se nedozvíme, co je skupina zač. Nicméně se jedná o reálnou situaci. Přichází režisér a jeho „víkendová láska“, oba v kože-ných kostýmech a černých brýlích, což je jasný signál, že půjde o parodii. Začíná se pracovat s klišé, jak filmovými i divadelními (např. vztahy ve filmovém štábu). Filmové herectví je šmíra. To všechno představuje možné inscenační klíče. Žádný z nich v první polovině inscenace beze zbytku nefunguje. Navíc civilní poloha, která se prolíná s filmem, je z hlediska stylu a prostředků pouze falešné předstírání, do jevištní pravdivosti má hodně daleko. Naprosto matoucí jsou opakované repliky vztahující se k filmovému režisérovi Tarantinovi. Ten povyšuje béčkové filmy na umění a zamýšlený cíl inscenace = parodie se s tím v první polovině naprosto míjí. První půlka inscenace opravdu nefunguje, neboť chybí klíč. Překvapivě inscenace začíná fungovat v poslední třetině (zhruba od posvěcené Matonky), a najednou prostředky přinášejí dokonce i onu zamýšlenou parodii. V tomto kódu můžeme číst i samotný závěr inscenace s Čes-kým lvem. Z hereckého ansámblu zaujali dva lidé – Terka Terezy Benešové, ona naivní obdivovatelka Daniela Hůlky, která nakonec jediná přežije. Dobré momenty má Tom/Jonathan Tomáše Musila.
Škoda, že soubor nemůže na přehlídkách uvádět své podle mého mínění zajímavější Šílené nůžky. Asi by se o tom psalo lépe.
Lenka Lázňovská
Vyšlo ve Větrníku č. 9
by

Peter Quilter – Je úchvatná – Dobřichovická divadelní společnost Dobřichovice

Úchvatná je úchvatná je úchvatná
Dobřichovická inscenace Úch-vatné nabízí několik poprvé. Poprvé režíruje Alena Říhová (ne že by byla v kontextu dobřichovické tvorby osobou neznámou – byla autorkou scénářů inspirovaných Andělem s ďáblem v těle v roce 2009 a Tří mušketýrů v roce 2014, v Sadské získala cenu za nejlepší herecký výkon přehlídky v roce 2014 a čestné uznání za výpravu pro komedii Mátový nebo citron v Sadské v roce 2016; jde o všestrannou a zkušenou divadelnici). Poprvé se na jevišti představil Dušan Navařík, nejen jako brilantní pianista, ale také jako herecky mimořádně přesvědčivý představitel Cosmy McMoona. A především – v kontextu letošní přehlídky jsme poprvé viděli komplexní tvar, s přesným dramaturgicko-režijním konceptem, domyšlený a pointovaný ve všech složkách (scénografie, hudební plán, světelný plán…) a velmi dobře interpretačně odvedený, herecky i pěvecky.
Alena Říhová si vybrala text anglického dramatika střední generace Petera Quiltera, který je autorem komedií s výraznou výchozí situací a prolínáním komediálních prvků s dramatic-kými; pracuje velmi obratně s nedorozuměním a paradoxem, ale také se sentimentem; osvědčuje smysl pro anglický humor a jeho dialogy jsou duchaplné a brilantní, přiznaně inspirované Oscarem Wildem. Režisérka původní text zkrátila na únosnou délku mírně přes dvě hodiny při zachování a srozumitelnosti původního příběhu. V některých případech proškrtala dialogy, mnohé převedla do herecké či hudební akce, zásadní změnu provedla s posledním Cosmovým monologem v původní hře, který přepsala do výstupu čtení kritik všemi postavami s násled-ným Florenciným vyznáním a závěrečnými titulky. Zdůraznila téma („Když něco hodně chceš a jdeš za tím, dosáhneš toho…“), dokonce je o něco povýšila („… a celý svět ti k tomu pomůže.“) a rysy „člověka se snem“ jemně zvýraznila u všech klíčových postav. Navíc pracovala s kon-textem a uváděla příběh do širších souvislostí (prostřednictvím promítaných fotografií či hudebních čísel nad rámec předepsaných ve scénáři).
Například – černobílé dobové fotografie promítané na projekční plátno nám zprostředkovaly dobu, ve které Florence žila, potud je naplněn požadavek původního scénáře. Ale v inscenaci jako by se optika obrázků postupně zaměřovala a zužovala; na počátku vidíme, jak vypadal New York v roce 1944, později pěvecké a vůbec umělecké osobnosti té doby, před životním Florenciným koncertem pak podobu Carnegie Hall – pak se do autentické podoby Florence prolne fotografie její představitelky – a v závěru se nesmírně efektně promítne fotografie publika v Carnegie Hall, jako zrcadlo diváků přítomných. To vše se děje, když dva scénické objekty po stranách jeviště jsou otevřeny směrem „ven“ – pak se zavřou a jsou z nich zdi ověnčenými fotografiemi ve Florencině pokoji, „zbělají“ a stanou se zdmi nahrávacího studia, později sloupy evokujícími newyorskou architekturu či mihotavým prosvětlením zevnitř svícemi na hřbitově či na hrobě Florence. Dalším nezbytným scénickým objektem je klavír, podle té které situace dozdobovaný či proměňovaný v bar. Nelze nezmínit květinové „křeslo slávy“ – a úlohu květin vůbec, které jsou prvkem typickým pro Florence a objevující se v různých konotacích a s nejrůznějšími významy v průbě-hu celé inscenace.
Operní árie, předepsané v předloze, pouštěné z auten-tických nahrávek či zpívané Florence a doprovázené klavírem, doplňují swingové písně, jež nás uvádějí do atmosféry populární hudby té doby a zároveň udávají tempo, k tomu podbarvují svižné přestavby a slouží k nenápad-nému přechodu z prostředí do prostředí (např. z bytu Florence do nahrávacího studia) – a ve druhé polovině se swingující girls promění v návštěvnice plesu či ve členky Verdiho spolku. Několik přidaných klavírních výstupů, vycházejících evidentně z impro-vizací na zkouškách (jedna již při konkursu), vážných skladeb (např. Beethovenova Měsíční sonáta v interpretaci zoufalého dýmajícího Cosmy je neodolatelná) či hudebních podkresů (Night-ingales zaznívající pod tancem) mají vesměs komentující charakter a v mnoha případech neodolatelnou komiku (St. Clairova pohřební řeč podbarvená písní Skákal pes v moll, kupříkladu). Není náhoda, že většina árií je otextována česky, zní tedy obzvláště obludně; teprve v závěru zazní německá verze Mozartovy Královny noci, která má zcela jinou kvalitu. A tak by se dalo pokračovat.
Quilterovu Úchvatnou nelze inscenovat bez představitelů čtyř hlavních rolí, kteří musí disponovat konverzačními schopnostmi (wildeovské ozvuky v dialozích jsou patrné i zde) a schopností partnerské souhry, ale také řemeslnou vybaveností „navíc“. Dobřichovičtí takové mezi sebou mají – a navíc jsou režií vedeni k umě-řenosti a existenci na jevišti bez exhibování. Kraluje jim samozřejmě Eugenie Koblížková v roli Florence; nejenže skvěle zpívá (a je jasné, že předvést příšerný a zároveň s maximálním prožitkem předváděný zpěv lze pouze při dokonalé znalosti materiálu), ale dokáže zprostředkovat i Florencinu šťastnou povahu a její charisma. Výhrou inscenace je Dušan Navařík jako Cosma McMoon; hraje skvěle nejen na klavír, ale dokáže existovat na jevišti a dávat o sobě vědět i ve výstupech, kdy není v centru, minimalistickými prostředky a s respektem ke kolegům. Ondřej Nováček coby partner Florence a neúspěšný herec je spíše ironicky komentující a odolává pokušení „rvát kulisy“ (scénu, kdy na jedné straně jásá Cosma s Florence nad pozváním do Carnegie Hall a na druhé straně prožívá St. Clair podpírán Dorothy mrtvičný záchvat, si budu dlouho pamatovat). A Kateřina Filla Věnečková coby kreativní kamarádka a obdivovatelka Dorotka má v sobě přesnou míru skromnosti a zároveň potrhlosti, opravdu připomíná postavu z Čaroděje ze země OZ.
Výtky jsou nemnohé. Obsazení doplňuje Irena Neradová coby María a Lucie Hochmalová jako paní Verindah-Gedgeová; v pří-padě Maríi se domnívám, že je zobrazována příliš hrubými tahy (je to patrné ve výstupu oživování St. Claira, její akce působí nepřiměřeně parodicky), u hudební puristky si pravděpodobně vybrala svou daň nervozita a zároveň nevýhodné aranžmá (dámy „v řadě“ těžko vygradují konflikt). Druhá polovina se několikrát zadrhla a nemohu se zbavit dojmu, že závěr by se obešel bez jedné mezifáze (konkrétně bych přešla z díků a radosti hromadné scény rovnou k titulkům, bez Florence o samotě zpívající).
Nelze než znovu poděkovat tvůrcům. Za poučenost a důslednost. Úchvatná byla úchvatná.
Petra Richter Kohutová
Vyšlo ve Větrníku č. 8
by