Psát o tom, kdy jsme vznikli (2001), že nejsme spolek, ale organizační složka obce, že tím pádem nemáme členy, ale sympatizanty divadla, kolikrát jsme vystupovali na Krakonošově divadelní podzimu ve Vysokém nad Jizerou, že jsme se dostali i na Hronov a další informace, které byly zveřejněny v minulých ročnících Slunečníků, jsou asi zbytečné. Podle mě je zajímavější popsat stávající stav souboru ŠAMU.

Takže jak to teď v ŠAMU vypadá. Jedním slovem, DOBŘE. Nadšení a zapálení pro divadlo vyzařuje ze všech herců, kteří jsou zapojeni do hry Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách. A proč tomu tak podle mě je? Protože do souboru přišla „nová krev“.

Vzpomínám si na začátky ŠAMU, kdy jsme po každé premiéře byli v euforii. Dlouho se slavil úspěch a plánovaly další divadelní aktivity. S každou inscenací ale to nadšení trošičku uvadalo. Nakonec jsme začali vybírat hry pro menší počet herců, které hraní nepřestalo bavit a kteří byli dál ochotni obětovat divadlu svůj volný čas.

Delší dobu jsem měl vybranou hru se zpěvy. Teprve až letos jsem se rozhodl ji zrealizovat. Oslovil jsem postupně téměř všechny herce, kteří s námi už hráli. Pak další štítiňáky, které jsem viděl na posvícenském hasiči a jiné, u kterých jsem věděl, že nemají problém vystoupit. Ve Štítině jsem ale potřebný počet osob nenašel. Takže jsem začal hledat za hranicemi Štítiny. Nakonec se to povedlo a potřebných 15 herců se našlo. Scházela ještě kapela. Tu dal dohromady Patrik Kavecký. Velkou energii do souboru přinesla Silva Hříbková, která přivedla své temperamentní kamarádky a je autorkou celé choreografie. Režie se ujal Ondra Benda a já postupně přenechával iniciativu mladším. Stal jsem se jedním z herců a s nadšením pozoroval energii těch ostatních.

Protože mnozí byli poprvé na jevišti, mohl jsem zavzpomínat na své začátky. Pochybnosti, jestli to zvládneme nacvičit, dobré pocity, když se zkouška povedla a nervóza z blížící se generálky. Doslova nepředstíraná radost vytryskla ze všech herců, když jsme poprvé zkoušeli s kapelou. A pak přišla premiéra. Diváci hnali herce dopředu a reagovali na každou situaci. Konec představení. A najednou vypuklo to nefalšované divadelní nadšení. Všichni si děkovali, gratulovali k úspěchu a chválili jeden druhého. Prostě gejzír radosti. Po premiéře se oslavovalo stejně, jako když jsme s ŠAMU začínali. Takže závěrečné slovo o souboru. Kolektiv, který se sešel ke hře Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách je výborný. Jinými slovy, nadšený, kamarádský, pohodový a plný energie. Stačí si přečíst komunikaci na WhatsAppu.

Pro ŠAMU jako celek je to posun v používání dalších prvků divadelního umění. Na loňském vyhodnocení přehlídky ve Vysokém nad Jizerou řekl předseda poroty o vítězné inscenaci, že „je to divadlo, kde se mluví, tančí a zpívá.“ Myslím si, že jsme se posunuli o stupínek výš a naše inscenace je divadlem, kde se už nejenom mluví, ale taky tančí a zpívá. Jako principál souboru přeju ŠAMU hodně dalších nadšených herců.