Recenze: Alexandr Gregar

Divadelní soubor bratří Mrštíků Boleradice

Boleradický soubor má jistojistě ve Vysokém nad Jizerou své domovské právo. A možná i adresu – počet jeho účastí na Krakonošově divadelním podzimu už dosahuje slušné dvojciferné číslo, a vždycky patřil k ozdobám této přehlídky…

Ostatně i letos vzbudil (za-sloužené) očekávání, zvláště když hodlal přivézt inscenaci autora, s nímž v minulosti slavil nejeden zasloužený úspěch – inscenace Maryši či Roku na vsi patří k nezapomenutelným opusům tohoto souboru. A navíc Vilém Mrštík (i jeho bratr Alois) neodmyslitelně patří do rodného listu boleradických – nejen proto, že je mají v názvu, ale také proto, že je hrají jako autora(ry), kteří významně souvisí s prostorem poblíž Boleradic (v Divákách má V. M. hrob). Navíc herci a inscenátoři Divadelního spolku bratří Mrštíků mají cit pro poetiku jejich textů a zároveň i cit pro zpěvnost, košatost, syrovost i něhu tohoto kraje vína a písní.

Pohádka máje vše z těch krajových atributů nabízí: je to laskavý příběh o probouzené dospělosti (v inscenaci dokonce kontrasignované prostřednictvím „retromotivú“ dospělé Helenky a Ríši). Také je to o naději i strachu, o dychtivém mládí i šedé próze života. V podání boleradického souboru můžeme najít vše z tohoto repertoáru. Byť bychom, hodnotíme-li celkové vyznění inscenace, mohli dojít i k přesnějšímu titulu: Pohádka máje – bez vášně...

Té jakoby se celkovému tvaru inscenace (i hereckým výkonům) nějak nedostávalo, vidíme  sice velmi pěkné (většinou) herecké výkony, slova plynou umně a vědomě, tančí se, zpívá. Ale jakoby opatrně, z jednání nepramení konflikt, máloco vede jen k náznaku napětí, Ríša se Helenky snad ani (pořádně) nedotkne, a když, tak mimo vášeň… Vzpomínal jsem včera večer na inscenaci Divadla Na provázku z roku 1977 (viděl jsem ji tehdy v Brně na vlastní oči), kdy z Miroslava Donutila i Ivy Bittové vášeň přímo tryskala a Revírník (Jiří Pech, jak jinak) nadával  a řval. Samozřejmě boleradickým nevyčítám, že se chovají mírněji a že potlačili např. i mnohé repliky, které by mohly vzbuzovat – v rámci milostných vztahů, o něž v inscenaci jde, i nepřípadnou reakci publika (natož herců), dnes to mnozí tak neberou… Byť Ríšovo „ani se tě nedotknu“, když při tom Helence tiskne koleno, je jistým kouzlem nechtěného…

Boleradickým se samozřejmě podařilo připravit z původního románu a Plevovy dramatizace z 50. let minulého století (i vkladem režisérky Ivy Kahounové) inscenaci jako určitou fresku, mozaiku, klipový soubor obrazů ze života moravské vesnice. Navíc s mnoha jejími atributy realizovanými v kostýmech, v písních, ve scéně – jí dominují stylizované a přitom konkrétní krajinné motivy blízké impresionismu (odkaz na dobu i část autorova uměleckého vyznání) promítané na textilní závěs. A propó – vlastní hrací prostor je minimalistický, pár rekvizit či kousků mobiliáře, židle, stoly a postel (na kolečkách), a to perfektně a v rámci scénického pohybu vše nenápadně přemísťované. Přední rozlehlý prázdný prostor i zadní část jeviště za projekční záclonou, kde se odehrávají symbolické davové scény (a kde nám také objevuje retro obraz zestárlých Helenky a Ríši) nám nabízí i průnik do modernějších podob divadla…

Problémem inscenace je – možná – hudební složka, poněkud nesourodá a různé kvality (stylem i špatnou hlasitostí. Zvláště problematická je ona jakási dechovková hudba coby ilustrace tanečních scén. A nejsilnější hudba působí tam, kde živě zazní v písních – ty navíc přispívají k rytmizaci děje a mají hlubší stylotvorný význam, nejsou jen kulisou. Škoda, že s tímto (pouze naznačeným) principem nepracují inscenátoři vědomě – a více.

Herci jednají přirozeně, akcentují svůj smysl pro poetiku textu, hrají přehledně a srozumitelně, režisérka buduje situace smysluplně a dokonce i stylově trochu „vznešeně“, jak se to zřejmě k autorské ikoně sluší. Byť by se jistě našly i jiné prostředky či jiná, plastičtější a logičtější řešení, ale to je na rozhodnutí režisérky a souboru… Někteří herci nezapřou sklon k vyzkoušenému psychologickému realistickému hraní, které patří k jejich životní zkušenosti. Ovšem velmi sympatický, promyšlený (a nejen „ze vzduchu chycený“) výkon nabízí představitel Ríši. Do jisté míry i půvabná Helenka, byť její hra „na naivku“ by mohla mít překvapivější (a zábavnější) konsekvence… Škoda, že propracovanějších situací (kromě pravděpodobného dialogického jednání, kterým herecký soubor vědomě vládne) – jako byla např. situace, když Ríša pod stolem loví pozvání do Brna – nebylo více. Někde by k větší přesvědčivosti a významotvornému jednání stačil jen krok.

Boleradická inscenace Pohádky máje je však také jistý fenomén: dýchá na nás sice starými časy a lehkým příklonem ke skanzenu, a nejen tématem či víc než sto let starým stylem dramatického spisování, což vůbec nevadí – protože současně také lehce naznačuje ovlivnění současným světem (divadla). Inscenace Pohádky máje nám samozřejmě nabízí jaksi nostalgickou a snad i trochu sentimentální podobu tradičního divadla, jenže z pramene čistého, divadla vědoucího, pokorného a láskyplného. Je to, a to nemyslím ani trochu pejorativně, takové amatérské či chcete-li „ochot-nické moravské národní divadlo“, které má svou chuť a vůni, svou sílu a hlavně svůj smysl – a to stále. Ono totiž to „tradiční venkovské divadlo“ má něco do sebe…

 

 

Recenze: Alexandr Gregar

Ochotnický divadelní spolek J. K. Tyla Mýto

Středeční večer patřil (opět) zcela naplněnému sálu divadla Krakonoš – a jeho jeviště třem dámám z Divadelního souboru J. K. Tyl Mýto, malé obce z brdského podhůří… Pod vedením režisérky Petry Končalové nastudovaly komedii Jeana Clauda Danauda v překladu Jaromíra Janečka. Ten podobných textů, hlavně francouzské provenience, přeložil už víc než stovku. Hra Ach, ta něha našich dam patří k těm jeho zdařilejším, nešustí papírem, jak se říká, a také proto, že nejde jen o jakousi taškařici, frašku či třeba zábavnou situační komedii, ale o text zcela jiného druhu. Snad „černou“ komedii (komedii noir, dalo by se s jistým nadhledem říci), komedii groteskní, krutou i satirickou, v jistém smyslu i absurdní – a to jak příběhem v jeho celku, tak mnohými jednotlivými situacemi. Téma se zdá značně feministické, jenže ho napsal dramatik – muž. Což je vlastně absurdita, včetně libozvučného názvu Ach ta něha našich dam, další vlastně autorova schválnost a léčka; co je vlastně něžného na případu elektrickým nožem od těla oddělené hlavy rukou manželky, která už, po pěti dětech, nemůže snést, že na ní pořád leze…

Text hry doslova hýří vtipnými, byť často i drsnými bonmoty (či drastickými popisy dějů mimo scénu) téměř až Tarantinovského ražení, které si ovšem zaslouží přesnou interpretaci – a především logické pochopení podtextů a nadsázky v nich obsažené – text nelze jen „dramaticky  vrhat do prostoru“, je třeba zacházet s ním konkrétně, přesně a nikoliv jen přibližně, obecně…

A v tom spočívá základní problém inscenace. Lépe se daří Lence Bartošové v roli Slečny Petitpas (pokud svou hereckou energii udrží na uzdě a nesklouzne do frašky), její herecký výkon je uvěřitelný. Irena Kreutzerová v roli Vdovy na text příliš tlačí bez ohledu na jeho významy a smysl, a ani Gita Palková se nevyhne příliš obecnému a pouze slovnímu jednání, takže mnohé z informací, důležitých pro děj, nám uniká. Škoda, že se herečkám nedaří poslouchat se navzájem a podle toho reagovat.

Celá hra se odehrává kolem zahradní lavičky, občas v blízkém (nekonkrétním) prostoru, který plastičtější tvorbě situací také příliš nepomáhá, nenabízí možnosti k jejich rozehrání, prostě všechno jakoby stálo pouze na slovní komunikaci. Hra plyne bez výrazněji vybudovaných situací, které by měly svůj počátek a konec a dávaly jednání smysl. Navíc i ono fyzické jednání postav je pouze přibližné, obecné, takže je obtížné rozlišit postavy jinak než nějakým vnějším znakem. Herečky jsou jistě sympatické dámy, které mají komediální dispozice, ale určitě by mohly nabídnout více, pokud by spolu s režisérkou hledaly plastičtější a konkrétnější významy (i podobu) jednotlivých situací i způsob jejich hereckého provedení.

Zásadní ovšem je, jak se vyrovnat s tématem hry, s tím, o čem hrajeme – o nenávisti k mužům? Nebo o nedostatku lásky, či o osamělosti – to všechno hra totiž nabízí. Ale není to pouze v textu, který zní v inscenaci nejvíc (a často překotně), je to hlavně v myšlení postav, ve výkladu jejich vzájemné komunikace, v jejich vzájemné citlivosti. Na první pohled (či přečtení) jde samozřejmě o vtipný scénář (ostatně dařilo se mu již na mnoha českých, i amatérských jevištích), diváky může do jisté míry zaujmout provokativností či několika „hláškami“ – zvláště třeba erotického rozměru, ale co je to platné, když to je pouze ve slovech a nikoliv jednání postav v konkrétních situacích, byť za zdařilou lze označit např. návrat Slečny Petitpas, když se vypořádá s uťatou hlavou svého idolu..

Přestože lze mít k inscenaci významově nelehkého a provokativního textu o „něze“ našich dam v provedení mýtských hereček mnoho výhrad, je třeba ocenit odvahu s jakou k nastudování přistoupily i energii, která jejich výkony provázela. Ostatně závěrečný aplaus korunoval i toto představení – bez ohledu na výhrady, které k inscenaci DS J. K. Tyl z Mýta lze mít.

 

Recenze: Jaroslav Kodeš

Divadlo Stodola Sivice

Divadlo Stodola Sivice je soubor působící v obci na okraji Brna od roku 2000. A hned od začátku prokazuje své kvality v oblasti amatérského divadla, a to nejen toho venkovského. Zásluhu na tom mají mimo jiné režiséři, jako například Martin Beneš, Klára Havránková, Ondřej Buchta, Marek Šudoma, Zdeněk Hilbert či Jan Říha. Posledně jmenovaný je podepsán i pod inscenací  autorů – libretisty Oldřicha Daňka a skladatele Jana Franka Fischera – Jedno jaro v Paříži aneb Krvavá Henrieta, kterou jsme viděli na letošním KDP.

Jedná se o hru, která vznikla pro Divadlo na Vinohradech na sklonu 90. let 20. století. Autor se inspiroval skutečnou událostí z Paříže roku 1914, soudním procesem, v němž je manželka ministra financí Roberta Caillarda obviněna z vraždy šéfredaktora časopisu Figaro. Daněk libreto napsal jako rekonstrukci samotného procesu, formou brechtovského divadla na divadle a společně se skladatelem Fischerem mu dali finální podobu muzikálu. Sami ho v podtitulu nazývají muzikál pro činoherce.

A jak si Divadlo Stodola poradilo s muzikálovou formou na amatérské půdě? Nejdříve si text trochu přizpůsobilo k obrazu svému. „Hodně jsme škrtali, text je původně o třetinu delší, je v něm původně ještě další rámec divadla na divadle, který jsme si dovolili vypustit. Ansámbl inscenaci hraje v sedmi lidech. Má jich být osm, ale škrtli jsme ještě jednoho zřízence ze dvou. Byli jsme k redukci donuceni personální krizí, a zároveň se role zřízence tolik nedrobí,“ říká Jan Říha, režisér inscenace. Další úprava, korepetitorem Martinem Hanákem, se týkala pěveckých partů, neboť tam, kde autor hudby předepisuje vícehlasy, soubor si troufl „jen“ na dvojhlas.  Hudba to není ale vůbec jednoduchá, a ten, kdo očekává typicky muzikálové šlágry, se spíše nedočká, neboť autor už při komponování počítal s hereckým zpíváním. A pak je tu ještě choreografie, bez které se tento žánr neobejde. Za tou stojí Marek Šudoma, a také vhodná scénografie, kterou si vymyslel režisér s Ondřejem Buchtou. A já konstatuji, že všechny tyto složky inscenace jsou vyrovnané a dobře slouží celkovému vyznění muzikálu.

Herci se šikovně, střihem, nenásilně a s dostatečnou nadsázkou vyrovnávají s řadou epizodních i větších postav v rámci děje. Příběh je jimi tlumočen přehledně a troufnu si zdůraznit, že až na drobná zaváhání a zašumlování, nemá nikdo v hledišti problém se v ději orientovat. A to i tehdy, kdy autor využívá jeho oblíbenou formu divadla na divadle a skoky v dramatickém čase. Dále herci dobře zpívají, a to jak sólové party, tak i ansámblovky. A že jich je v inscenaci. Škoda jen, že hudební doprovod je předem natočen, je to konzervička, která nemůže žít s představením. Živý muzikant, nebo raději aspoň tři, by tak podpořili rytmický, ale především emocionální spád celé inscenace. Choreografie jsou ve svém celku výrazně invenční, odpovídají vždy textu, který se zpívá, ale i náladě situace či okolnostem, za kterých se zpívá. A herci je opět zvládají na jedničku. Výborně jsou vyřešeny přestavby, aniž by nějak zdržovaly spád děje. A kostým jednoduše charakterizuje každou postavu. Za přímo vynikající považuji kostým Henrietty v momentě, když je jako vězeňkyně oblečena do pruhovaného, ale pruhovaného kostýmku velmi elegantního. Naproti tomu kostým jejího manžela včetně bot působí hodně, hodně ošuntěle. Tady to vám, kostymérky, uteklo.

A celkový dojem z představení? S tím, kdo ve hře vidí jen nezajímavý bulvární příběh bez překvapení, nemohu plně souhlasit. Ano, díváme se na lehkonohou múzu, výborně zahranou, která si za základ klade především pobavit diváka. Ale nenajdeme ve hře, v inscenaci víc? Pro mě je to například stádní, manipulovaný vztah veřejnosti k samotnému procesu s vražedkyní a jeho vývoj v čase. Opravdu jsou motivem vraždy jen kompromitující materiály, které novinář údajně vlastnil? Nebo se za zločinem skrývá víc? Prostě autor používá brechtovský přístup, kdy na začátku hry sdělí divákům, jak to dopadne, aby pak v ději odhalil příčiny a motivy.  Daněk spolu s Fischerem připravili srozumitelný příběhem s hrdiny, kterým můžeme fandit, s hezkými, dobře zakomponovanými písničkami posunujícími děj. Ale nejen to. Byli autorsky nároční na sebe, a tím pádem i na herce a režii. Šikovně do hry před třiceti lety vložili několik témat, která rezonují i s dnešní dobou. Protiválečné téma se nabízí na první pohled, ale já si myslím, že inscenace je především o manipulaci s veřejným vědomím. Jak aktuální! A za to souboru děkuju.

 

Recenze: Petr Jan Svoboda

MALIS při DS Scéna Libochovice

 

Jestliže bylo našemu lektorskému sboru (alias porotě) na jednom z předchozích seminářů přičteno k dobru, že dokáže jako jeden z mála prezentovat i odlišné vidění na tu kterou inscenaci, tak pondělní scénická adaptace inspirovaná komiksem Pavla Čecha Tajemství ostrova za prkennou ohradou by mohla být dalším příkladem. Od obdivu k hravosti a fantazijnosti, až po absenci srozumitelnosti a nečitelnosti příběhu.

Ale pojďme postupně: Většina inscenací režiséra Ladislava Valeše přináší vždy něco, co je činí výjimečnými a co se vymyká běžné produkci na amatérské scéně. Ve slově o představení se konstatuje, že půjde o „příběh o přátelství, pocitu viny a smíření, který nás vrací do doby, kdy klukovské přátelství bylo stvrzováno krví“. Režisér si vybral k prezentaci takového příběhu tři mladé členy souboru MALIS a adaptoval pro ně výše zmíněný komiks Pavla Čecha. Jestliže se kritériem postupu na KDP stalo zdařilé předvedení hravosti, nápaditosti a fantazie a vycházelo i z oceněné režisérovy adaptace, pak všichni přítomní s napětím očekávali, jak mladí a logicky neostřílení herci zvládnou přenos na jinou scénu a jak se vyrovnají nejen s trémou, ale i s onou výjimečností, která k Valešově přístupu neodmyslitelně patří. V tomto případě k předvedení, které jakoby vzniká právě teď a před námi a je charakteristické právě svou bezprostředností, originalitou a fantazijností. Tady musíme konstatovat, že všichni tři mladí herečtí adepti projevují nesporný talent a věříme, že zkouškové období a zkušenost režiséra pro ně znamenalo jednoznačně pozitivní etapu v jejich, doufejme, dalším hereckém růstu. Štěpánka Cimrmanová se nám zdála v tomto směru nejdál, ale ani oba její partneři, Kristián Valeš a Štěpán Bližík, se rozhodně nemají za co stydět.

Jisté pochybnosti však přináší právě ten nejtěžší požadavek na takovouto prezentaci, a to je ono přenesení autentičnosti, bezprostřednosti a hravosti, která se reprízováním nesmí „zautomati-zovat“, ale musí se stále jevit jako by vznikala právě teď a všechny tři herce o to víc zajímala a bavila. A tady se patrně projevila přece jen nezkušenost všech tří talentovaných interpretů. Řada sekvencí, které na zkušebně jistě vznikaly spontánně, se ve včerejším představení bohužel prezentovala „narežírovaně“ a předem připraveně, a tím bohužel ztrácela onu jedinečnost a hravost oceňovanou při výběru na vysockou přehlídku. Přesto jsme rádi, že se tento typ představení na KDP objevuje a rozhodně jej obohacuje.

Na začátku jsme zmínili i jistou nečitelnost a nesrozumitelnost samotného příběhu. Částečně může být způsobena i hereckou nezkušeností trojice interpretů, ale věříme, že zkušený režisér, jakým bezesporu Ladislav Valeš je, by měl ještě zasáhnout jak do textu, tak i do samotného provedení, a to zejména na začátku, aby divák dostal jednoznačnou informaci, kdo příběh vypráví a tím pak logicky pochopil i závěrečné vyústění.

Na závěr se zastavme u jednoduché scény, rekvizit a kostýmů.  U takto pojaté inscenace však zdánlivé maličkosti mohou hrát důležitou roli. Jestliže mají Štěpánka a Kristián oba černé kalhoty a červenou mikinu a Štěpán je „dozelena“, začne hloubavý divák přemýšlet proč ?? Na fotografiích z předchozích repríz jsme objevili oblečení, které tyto myšlenky neevokuje. Bylo proto dobré myslet i na takové věci. Podobně třeba stůl. Jeden „hraje“ od začátku až do konce – od tajných chodeb až třeba po kostel, a druhý v pravém portálu je „pouze na rekvizity“? Takto výrazný prvek jednoznačně odvádí pozornost.

Není třeba si však stýskat – zajímavý tvar, mladá nastupující herecká generace – tak jestliže lektorský sbor pomáhá a inspiruje a porota hodnotí a známkuje, chceme být tentokrát tím prvním.