Recenze: Petra Richter Kohutová

DS Na Štaci Němčice nad Hanou

Divadelní soubor z Němčic nad Hanou byl založen pod názvem Divadelní soubor mladých v roce 1969. Když členové o dvacet let později dospěli, přejmenovali se Na Štaci. Viděli jsme je ve Vysokém v posledních dvaceti letech několikrát – s tituly tak rozdílnými, jako jsou pohádka Jak přišla basa do nebe, dramatické dialogy shrnuté Felixem Miterrerem do titulu Návštěvní doba či Clémentova situační komedie Ani o den dýl! Je příjemné, že kromě standardních komedií či pohádek se soubor pouští i do těžších kusů s výraznou výpovědní hodnotou (viz Převýchova v díře, dramatizace autobiografického románu Ladislava Vrchovského), v dramaturgii divadla pro děti nacházejí neotřelé tituly (viz Loupež v Toweru – variace na Walliamsovu Babičku drsňačku).
Historie letošního němčického titulu je pozoruhodná sama o sobě. Morytát o ženě, jež se stane útěchou poslední noci usvědčeného vraha, poprvé zachytil novinář Egon Erwin Kisch v povídce Nanebevstoupení Tonky Šibenice v roce 1921. Zda vyšel ze skutečné události či z vlastní fantazie, nevíme. První dramatizaci pořídil ještě ve dvacítkách Emil Artur Longen pro kabaret Revoluční divadlo, existuje verze Olgy Walterové (uváděná pod názvem Tonka Šibenice), Miloše Macourka (Racajda) nebo ta hraná Němčickými z pera Ludvíka Aškenazyho (Pravdivý příběh Antonie Pařízkové, lehké holky s dobrým srdcem). Existují také tři české, potažmo československé filmy. Mezi slavné divadelní Tonky patří Gabriela Wilhelmová či Jitka Sedláčková, mezi ty filmové Jiřina Šejbalová nebo Aňa Geislerová.
Příběh se tváří jako jímavý, ale uvnitř má skryté drápy, a to prakticky od první Kischovy verze. Ludvík Aškenazy je dokonce posílil – posunul příběh do roku 1910, do doby blížícího se celosvětového konfliktu, který posunuje Tončinu osobní tragédii do zcela jiného kontextu. Aškenazyho verze je výpovědí o cestě do pekel, co je dlážděna dobrými úmysly, o lžích milosrdných i smrtících, a především o pokrytecké morálce společnosti (příznačná je stále opakovaná replika madame o „nut-nosti udržet si dobrou pověst“ – rozuměj dobrou pověst bordelu). Tonku, která projevila soucit a lidskost, zavrhnou a opustí úplně všichni, byť z různých důvodů. Nejen depresivní snílek Kuno, bordelmamá, kolegyně animírky i Bláža, všichni, jimž všem vytrhla trn z paty. Ale i anděl a ti, kteří „byli při tom“. Přichází, když ne o lásku, tak alespoň o naději na lepší život, o domov, zaměstnání, přítelkyně, zastání i spásu…
Mísí se zde vysoké s nízkým a humor s drsností. Dobře napsané, přesně konturované postavy, role, v nichž je o čem hrát (Tonka je jen jednou z nich), dělají z Aškenazyho tragikomedie titul atraktivní i pro amatérské soubory (naposledy byla k vidění tuším v divadle Brod).
Vytčeno před závorku. Je skvělé, že se divadelní spolek rozrostl o nové členy, má nového režiséra a ambici a vůli dělat divadlo s výpovědní hodnotou „rozpoutávající karneval emocí“. Patrová scéna s dobovým zařízením včetně křišťálových lustrů je impozantní – ostatně důkazem bylo divácké „ach!“ po prvním otevření opony. Stylové jsou detaily – stínítka lamp, karafy, tác se závinem, krabice na klobouky… Obsazeny byly přesné typy, Petra Konečná skutečně disponuje tím, co kolega Kodeš nazývá „decentní smyslností“, Miluše Poláčková v roli Blaženy Peterkové alespoň naznačuje smysl pro nadsázku, Jiří Vrba coby komisař Flixner vypadá jako Jiří Adamíra v Panoptiku Města pražského. A inscenaci doprovází velmi pěkně pojednaný program.
Tvůrci z Němčic v něm deklarují záměr zobrazit Salon Diamant jako dnešní svět, nabídnout divákovi výpověď o „horlivém přístupu splnit vyslovené přání či myšlenku zločince v souladu s trendem doby“ a o tom, že právě ti, kteří tak činí, „nerozlišují, zda lidé jednají v dobrém úmyslu či nikoliv“. Bohužel prakticky vše zůstává pouze v rovině záměru, který není naplněn.
Úpravami textu a zejména rezignací na ironickou stránku předlohy se Němčickým podařilo udělat z Pravdivého příběhu sentimentální historku bez přesahu. Nepomáhají ze strany režiséra nedostatečně definované řídící úkoly v té či oné situaci. Viz např. Kunův odchod po Blážině „sebevraždě“ – není to rozevlátý a roztomilý odchod za blíže neurčenými povinnosti do kasáren, ale zběsilý úprk před problémy, vždyť při zdánlivém Selbstmordu byla použita jeho služební zbraň… Někde se hraje příliš obecně – dámy v Diamantu nenaplňují ani záměr představit různé národnosti (kromě Jitky Borovičkové), ale vlastně ani záměr představit lehké ženy, jejich motivace a způsob existování; spíš jsem měla pocit, že jsme se ocitli v dívčím penzionátu těsně po večerce. V mnoha případech jsme svědky jednání tak nekonkrétního, že vlastně postrádá smysl a doslova křičí „všechno je jenom jako!“ – nejjednodušším příkladem je předstírané uklízení u Bláži. Někde je smysl zamlžen, protože se tvůrci nerozhodli, jak to vlastně je, nebo to nedokázali sdělit (jak přišla bordelmamá na to, že komisař trpí bolestmi nohou? A proč se Tony stydí, že má dvaatřicet klobouků?). Nehledě na velké množství nelogických věcných informací (pan Černý do salonu Diamant asi přiletěl – jinak nechápu, jak se tam dostal; Tony na sobě nemá „krajkové nedbalky“; tak je ta polívka studená – nebo horká?; a kde se ve vězení vzala „slečna nevěsta“?). A chybí nadsázka a humor, bez kterého tahle naivní historka působí až podpásově sentimentálně a vlastně dost trapně.
Někdy se při divadelní práci necháme příliš unést obecnými představami. Někdy máme nápady a bohulibý záměr, ale schopnost je využít a naplnit pokulhává. Přejme Němčickým, ať si z práce na Pravdivém příběhu vezmou především tu pravdivost. A určitě se příště povede lépe.

Recenze: Jaroslav Kodeš

Divadlo Stodola Sivice

Hra amerického autora Jamese Goldmana Lev v zimě vznikla v roce 1966 (u nás poprvé hrána v Hradci Králové 1988 v režii M. Taranta), poměrně věrně vychází z historických reálií rodiny anglického krále Jindřicha II. Plantageneta, neboť líčí postavy na základě známých faktů. Jejich osobnostní charakteristiky a detaily z jejich života jsou však autorovou fikcí. Ocitáme se na hradě Chinon, kam král Jindřich povolal své tři syny, aby jim sdělil, kdo se stane jeho nástupcem na trůně. A také je tu přítomna vězněná Jindřichova manželka Eleonora Akvitánská. Nejmladší syn Jan je jeho tajným favoritem, jedná se o budoucího krále Jana Bezzemka. Jeho nejstarší syn Richard, budoucí král Richard Lví srdce, je naopak favoritem královny Eleonory. Prostřední syn Geoffrey nemá důvěru ani jednoho z rodičů, ale je o něm uvažováno jako o kancléři budoucího panovníka. Do tohoto propletence rodinných zájmů se dále zaplétá mladičký francouzský král Filip II., který zde hledá nejvhodnějšího kandidáta pro své plány do budoucna. A vše ještě komplikuje Jindřichova milenka, francouzská princezna Alais, sestra Filipa.

Goldmanova hra, i když drama, se hodně blíží žánru konverzační komedie, kde má své místo láska, žárlivost, nedůvěra i strach.  Lev v zimě se vyznačuje konverzační brilancí, přitažlivými historickými reáliemi a neustálými dějovými zvraty. Změny v postavení jednotlivých figur vůči sobě připomínají partii šachu, jejímiž hlavními hybateli je ústřední královský pár, znepřátelení manželé. A to vše klade vysoké nároky na herecké dovednosti každého z protagonistů. Schopnost herců přesně plnit průběžným jednáním záměry a touhy svých postav, to je základ, bez kterého se žádná dobře připravená inscenace této hry nikdy neobejde. A zvláště pak úspěch přímo stojí a padá s obsazením hlavní dvojice.

A Sivičtí takovými herci disponují. Tedy aspoň v oné ústřední dvojici. I když představitele Jindřicha II. bychom si dovedli představit staršího a trochu víc stářím fyzicky sešlého, než je představitel této role, velmi zkušený a herecky vybavený Martin Hanák. Zvláště když se na věk postavy několikrát upozorňuje v textu a také věkový rozdíl od jeho synů není tak velký. Bylo by to uvěřitelnější. Martin hraje Jindřicha energicky, bojovně, výborně artikuluje, ale současně málo unaveně vzhledem k jeho vladařským zkušenostem při rozšiřování říše. Však si v textu tato postava povzdechne, že už je unavena životem. Zato Klára Havránková v postavě Eleonory svojí typologií, gesty i herectvím naprosto odpovídá mojí představě o královně a milující matce. Její výkon je velmi plastický a sděluje mnoho vrstev této odvržené ženy a matky, vězněné králem už deset let. Její monolog u zrcadla je skvostně zahraný. Je radost se dívat, jak to Kláře hraje.

Potom tu máme tři syny, každý z nich chce být králem. František Kašpárek je odpovídající typ pro nejstaršího Jindřichova syna a hraje Richarda především přes základní vnější charakteristiku vojáka, který nehne ani brvou, postrádá výraznější emoci a stojí vždy rozkročmo. Ale o tom, že je homosexuál, který tuto orientaci zakrývá velkou brutalitou, se mnoho nedozvíme a přitom by naznačený rozměr dodal postavě na tajemství a barvitosti. Prostředního syna Geoffreye se snaží hrát Tomáš Sedlář více z vnějšku. Jen ze slov se dozvíme, že je zneuznaný a podceňovaný syn, který má být na rozdíl od bratrů možná i chytrý, ale současně až chorobně nešťastný ze své pozice v rodině. Vystihnout složitost tohoto charakteru v rámci struktury hry zdá se být zatím nad jeho herecké dispozice. Podobně je tomu i u Jiřího Plevy, který představuje Jana, nejmladšího z bratrů. Ani on příliš věkově neodpovídá roli, kterou má ztvárňovat. Představitel by měl být věkově přibližně stejně starý jako herec Filipa. Potom by se mu asi lépe hrály ukňourané repliky rozmazleného, ale slabošského fracka, který se nenaučil ani mýt. A také by bylo logičtější, proč mu vůbec chce Jindřich věnovat korunu a svoji milenku Alais. Asi proto, že se slabochem si snadno poradí i v budoucnu a nikdy neztratí svou Alais.

A ještě tu máme jmenovaného Filipa II., respektive jeho představitele Filipa Fajta. Je zajímavé, jak si tento mladý herec poradil s postavou, která ví, co chce, a která se umí rychle orientovat v nástrahách královského dvora, aniž by se sama příliš odhalila. Ve scéně se závěsy je velmi přesvědčivý. Jen si musí dát pozor na příliš hlasitý projev, křik. Hlas ztrácí přirozenost, je tu nebezpečí překřiknutí hlasivek.

Jak už bylo napsáno, Sivičtí sáhli po neobyčejně těžkém textu. Těžkém pro herce a velmi těžkém pro režiséra. Herecká zkušenost tu sama o sobě nestačí. Režisér Martin Šudoma už připravil pár inscenací, domnívám se však, že před tak ciselérskou prací, kterou vyžaduje tato hra, ještě nestál. Hru určitě dobře promyslel, s herci prodiskutoval jejich charaktery a motivace pro jednání, zvolil žánr inscenace, vymyslel aranžmá, pracoval se světly i se scénickou hudbou vcelku dobře. Ale jak pomoci hercům zveřejňovat jejich postoje a emocionální stavy v rámci komplikovaných situací přetvářky, lhaní, pletichaření, ale i pravdivého citu, tak toto zatím nezvládl. A zvláště v prvním jednání. Druhé je přehlednější, neboť příběh se už rozeběhl. V tom prvním se dlouho pomyslně rozdávají karty a my bychom potřebovali vždy vidět, jak se rozdávají, kdo má v každé sekundě hry navrch, komu se nedaří, kdo vyhrává, ale hlavně se potřebujeme vyznat ve strategii a zvratech. Bez drobné práce se spoustou domyšlených mizanscén to nepůjde. Už jenom s příchody a odchody postav z jednotlivých situací by bylo potřeba něco udělat. Takhle mnohdy postavy přicházejí nemotivovaně, vlastně jakoby bezdůvodně. Odpověď, jak přijít a s jakým pocitem, pochopíme vzápětí ze slov, ale takový příchod je potřeba udělat dřív, než se to řekne.  K tomuto nedostatku přispívá v prvním jednání ne moc šikovné scénické řešení prostoru a jeho topografie.

A pak je tu samotný závěr inscenace, který režisér asi chtěl udělat jako smířlivou idylku. Chlapci jsou propuštěni a král s královnou odcházejí vzadu v pravdě a lásce pryč, co? Opravdové smíření? Anebo se zase jedná jen o přetvářku a vše pojede dál ve starých kolejích?  To nebylo ze včerejšího představení jasné.

Je potřeba konstatovat, že v zápase Sivických se Lvem v zimě není vítěze ani poraženého. Vzniklý jevištní tvar nepostrádá nápady, emoce, dobrý temporytmus, napětí, slušné scénické řešení, jeden vynikající herecký výkon a dva velmi dobré. Ale to na celou inscenaci, na skutečný a celistvý divadelní zážitek nestačí.

Recenze: Petr Jan Svoboda

DS Amadis Popůvky

Divadelní soubor AMADIS má za sebou 25 let práce a 24 premiér – to jsme se dozvěděli v programu KDP, kde o sobě soubor dále uvedl, že si odvezl mnohá ocenění z postupových i nepostupových přehlídek, a to za inscenace a herecké výkony uváděné od Prahy, Děčína až po Ostravu.

Jejich letos uváděná inscenace autora Jakuba Zindulky Od silvestra do silvestra patří do kategorie takzvaných konverzačních komedií. Za poslední roky ji s úspěchem předvádějí i mnohé profesionální skupiny a reprízovost dosahuje někdy i přes 200 představení. Jedná se tedy o velmi frekventovaný a prověřený titul s prokazatelnými diváckými ohlasy. Ostatně i včerejší představení bylo přijato vysockým publikem s neskrývanou radostí a potleskem.

Přiznávám, že mě přivedlo k letitým vzpomínkám, kdy jsme s kolegy v Libni, a zejména pak i v Národním divadle, jezdili s takzvanými „zájezdovkami“ po celé naší zemi a užívali si přízně diváků, kteří právě na takovéto konverzačky rádi chodili. Vzpomínám si ale i na velkou práci a přípravu, kterou takovéto texty od inscenátorů opravdu vyžadují. Měl jsem štěstí, že jsem poznal zkoušení s kolegy, jako byli Jan Skopeček, Bořík Procházka, Květa Fialová, Láďa Trojan a z tehdy mladších Vašek Vydra, Jana Boušková a třeba i Karel Roden. Zmiňuji se o tom proto, že hlavním předpokladem účasti v takovýchto projektech, byla stoprocentní připravenost a dokonalá fixace vymyšlených gagů a point, neboť konverzačka právě s takovými atributy stojí a padá. A to doslova – text je jen základem a pokud se nedodá komediální nadstavba v podobě často až absurdní, ale dokonale secvičené souhry všech představitelů, vznikne jen bulvár okořeněný tu a tam sprostým slovem nebo lascivním dvojsmyslem.

Velmi podobné téma (samo-zřejmě v naprosto odlišném divadelním žánru) jsme měli možnost vidět o den dříve v inscenaci Proč muži neposlouchají a ženy neumějí číst v mapách. Nechci srovnávat nesrovnatelné (co se týče použitých prostředků), ale právě ta souhra, secvičenost a fixace gagů je to, co mi u AMADIS trochu chybělo. Ke konverzačce patří tempo a často až ekvilibristické schopnosti jednoho každého představitele, a to jak v mluvě, tak i v naaranžovaných pohybových sekvencích. Obojí se ve dvou manželských párech – Jana Lautrbachová / Josef Širhal a Radka Schardová /Tibor Bíbel – bohužel vyskytovalo jen poskrovnu. Nepomáhala k tomu trochu ledabylá práce s rekvizitou (mo-bily a sklenice s vínem) a i jistá neujasněnost v prostorové orientaci.

Dialogy manželek vycházely o něco lépe než u jejich protějšků, ale měl jsem někdy dojem, že by celá čtveřice potřebovala „oprášit“ nejen text, který (což se samozřejmě může stát) tuším jednou, nebo dvakrát zahaproval – ale zejména vzájemné reakce a pointy jednotlivých gagů. Záměrně nechci nikoho vyzvedávat nebo hanět – opravdu z vlastní zkušenosti vím, jak je tento druh divadla náročný. Také nemám informaci, kdy a kolikrát se tato inscenace uváděla. Jsem totiž přesvědčen, že právě její opakování a častější reprízy by jí dopřály ještě lepší a silnější ohlasy publika, než jsme zažili včera.

Tak jako v minulosti, je totiž po takovéto produkci stále hlad a je dobře, že se o to soubory jako AMADIS z Popůvek snaží. Držíme jim palce, protože je vidět, že jde o zkušené a poučené herce. A tam, kde se hrálo s chutí, v tempu a ve vzájemném naslouchání a se zpětnou reakcí, docházelo i ke spojení s hledištěm. A o to jde samozřejmě u konverzačky nejvíc!

Recenze: Petra Richter Kohutová

ŠAMU Štítina

Štítinská akademie múzických umění se zrodila v severomoravské obci zvící dvanácti set obyvatel na počátku tisíciletí, hned v roce 2002 uspořádala přehlídku Štivadlo a zároveň se svým debutem, Procházkovou komedií S tvojí dcerou ne v režii Václava Bendy, postoupilo na KDP. Od té doby se ve Vysokém s vlastní inscenací objevila partička shromážděná kolem rodiny Bendových desetkrát, což je za dvacet let velmi slušné skóre; třikrát také získala nominaci do programu Jiráskova Hronova. Repertoárově se orientuje na komedie a jiné lehké žánry; viděli jsme od nich detektivku (Agatha Christie: Past na myši), černou komedii s temnějšími tóny (Antony Neilson: Lháři), několikrát ukázky současné české dramatiky, pocházející z vlastních zdrojů či od ochotnických kolegů (Jaromír Břehový: Zátiší s loutnou, Václav Benda: Malá klavíristka podvodnice, Kazimír Lupinec: Upokojenkyně). Předloni ve Vysokém bavila dvojice Andersonových aktovek, uváděná pod souhrnným názvem Víš přece, že neslyším, když teče voda; Václav Benda režíroval Ondřeje Bendu ve Stopách holubic, Ondřej Benda režíroval Václava Bendu v Já jsem Herbert, a aby si to zpestřili, nechali doma herečku a s Václavem Bendou partneřila na místě angažovaná Eva Kodešová. Vloni zase herečku účinkující ve Fosterově Fantastické ženě doma nenechali a Lenka Ferenz se stala nositelkou ceny za nejlepší ženský herecký výkon přehlídky.

Letos, při své jedenácté účasti na vysocké přehlídce, Štítinští (přes Štivadlo a porotu ve složení Tomáš Hradil, Pavel Dorazil a Juraj Háder) přivezli komedii se zpěvy – či komediální revue, chcete-li. Mimochodem, tento žánr je oblíben třeba v chebském divadle, v úpravě semaforských Klarinetů zaznívá z jeviště: „Co je vlastně revue? Nikdo tady nevue…“ Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách je dramatizací bestselleru Allana a Barbary Peasových, instantní humoristické příručky o partnerských vztazích, o níž se již v roce 1998 psalo, že „přibližuje nejnovější poznatky z neurologie, evoluční biologie, psychologie a sociologie, které se snaží vysvětlit důvod existence napětí a rozepří mezi příslušníky obou pohlaví“.  U nás vyšla poprvé v překladu Marty Rottové v roce 2000 a od té doby ještě třikrát. Kromě toho se jí zmocnil muž mnoha talentů Miroslav Hanuš a v rámci své „trilogie nedramatizovatelných dramatizací“ ji (po Rostenově Pan Kaplan má třídu rád a Fulghumově Drž mě pevně, miluj mě zlehka) převedl do jevištní podoby v Divadle ABC a loni, značně upravenou, v Divadle na Fidlovačce.

Uvedení tohoto titulu znamená pro Štítinské několik prvenství (na to, že rádi zkoušejí něco nového, byť v oblasti vymezené mantinely interpretačního divadla, jsme ostatně zvyklí). Zde se poprvé pustili do divadla, které hraje, zpívá a tančí, poprvé předvádějí ve Vysokém své pěvecké a muzikantské schopnosti přímo z jeviště. Poprvé se na jejich inscenaci podílí choreografka (Silvie Hříbková, která odvedla velmi dobrou práci). Naopak nikoli poprvé ve své osobě Ondřej Benda spojuje trojí funkci – kus režíroval, podílel se s Tomášem Konečným na scéně a zároveň hraje jednu ze stěžejních rolí, Testosterona. A také poprvé délka jejich inscenace přesahuje tři hodiny. Hráli dvakrát: strávit třetinu svého denního bdělého stavu na jevišti, totálně při věci, soustředěně, k tomu v pohybu je přinejmenším respektuhodné.

Abych to neprodlužovala. Za mne jsme byli svědky divadelní události v pravém slova smyslu – přinejmenším v kontextu amatérského divadla. Za prvé: vybrali si předlohu, v níž Miroslav Hanuš nabídl pro zdánlivě nehratelný materiál dobrý inscenační klíč a vtipnou základní situaci, jež je pro revue jako stvořená. Za druhé: předloze naprosto beze zbytku uvěřili, téměř ji neupravovali, ale věnovali velkou péči každé situaci, každému číslu, každému gagu. Co se týče songů, jeden vyměnili, některé mírně zkrátili, ale zachovali jejich obsah i pořadí. Za třetí: obsazeny byly přesné typy, vesměs ze štítinských zdrojů. Kapela Denyho parťáci byla vytvořena ze spřátelených muzikantů pro potřeby inscenace. Mezi představiteli rolí nejsou žádní profesionálové, naopak jsou mezi nimi čtyři ženy a dva muži, kteří víceméně stojí na jevišti poprvé (a až popadnete dech, zkuste si tipnout které a kteří). Přitom souhra je přesná, také schopnost být stále při věci, reagovat i mimoslovně, pointovat. Za čtvrté: přičítám dlouholeté zkušenosti, vůli a pedagogickým schopnostem režiséra a jeho týmu (choreo-grafce a… proč není v jinak profesionálně zpracovaném programu jmenován korepetitor???), že dokázali vystavět situace tak, že v nich všichni působí velmi autenticky, naplňují je jednáním fyzickým i slovním, a to SPOLEČNĚ. A konečně za páté: množství investované energie do zkoušení a následně do každého uvedení, a to od všech bez výjimky, je dechberoucí.

Samozřejmě podmínkou je, že jako divák přistoupím na fakt, že jde o lehký žánr, od něhož hluboké poznání ani divákovo přemýšlení o tom, co tím chtěl autor či inscenátoři říci, nelze očekávat. Samozřejmě lze mluvit o tom, co mohlo být přesnější nebo co tak úplně nevyšlo. Ale za sebe si v této chvíli (hodinu po konci představení) jen zpřítomňuji to, co mne pobavilo nejvíce: Doktorovo houslové číslo! Co nám zbývá! Svačina! Sex Bomb a splašený Estrogen!! Stržený závit!! A hlavně – MÁSLO!!!

Jediná drobná výtka. Na ŠAMU trochu nevědí, kdy přestat. Nikdy jsem se při sexu nenudila tolik jako v závěru večerního představení.