Letošní jubilejní 55. ročník Národní přehlídky venkovských divadelních souborů Krakonošův divadelní podzim, proběhl ve Vysokém nad Jizerou ve dnech 4.-12. října a přinesl bohatou a pestrou programovou nabídku. Vedle devíti soutěžních představení mohli diváci shlédnout také loutkovou inscenaci pro marionety Začarovaný les, připomínající úctyhodných 100 let loutkové scény místního divadla Krakonoš, pohádku Divadla Puk O pejskovi a kočičce, besedu s herečkou Chantal Poullain, koncert kapely Shortfingers a v neposlední řadě videozáznam pozoruhodného site-specific projektu Naše fabrika Divadelního souboru Eduarda Vojana z Brněnce.
Ne tak bohatou pestrost však nabídla samotná soutěžní programová skladba, ve které drtivou většinu tvořily inscenace komediálního žánru (z devíti plných osm). Je jasné, že by divadelnímu festivalu takového významu, jakým vysocká přehlídka bezesporu je, slušel větší žánrový rozptyl, a to alespoň v takové míře, v jaké se to podařilo například v ročníku loňském. Na druhou stranu je zcela logické a pochopitelné, že v dnešní době soubory (a nejen venkovské) inscenují především právě komedie. Není to pouze o snaze přilákat více diváků. Dramat a ne příliš radostných událostí je totiž v běžném životě kolem nás více než dost a humor a optimistický pohled na život, které divadelní komedie nabízejí, jsou jistou protiváhou a duševní medicínou na chmury, jež nás obklopují. Jsem přesvědčen, že i to je jeden z nejdůležitějších důvodů divácké oblíbenosti komedií. Jak se však i letos prokázalo na několika soutěžních inscenacích, „dělat srandu není žádná sranda“, abych tak řekl jedním dechem s Janem Werichem.
K tomu, aby humor na jevišti opravdu prýštil a fungoval v plné síle, je nutné zvládnout poměrně nelehké divadelní disciplíny, jako jsou důsledná výstavba a rozehrání komediálních situací, břitká konverzace, tzv. timing jednotlivých gagů (i slovních), pointy, důsledné průběžné jednání postav atd., atd. A samozřejmě nemohu vynechat dramaturgii, resp. dramaturgický výběr, u kterého vše začíná, a i když sice nekončí, tak přece jen začíná, což znovu opakuji a podtrhuji. Ne každá hra, která se jako komedie tváří, je plnohodnotnou textovou předlohou nabízející poutavý příběh, rafinovanou mnohovrstevnatou zápletku, nosné situace, pregnantní dialogy, netrpící mnohomluvností, nešablonovité postavy atd. Některé hry (a není jich málo) obsahují jeden nápad (byť dobrý), jenž je anekdotickým způsobem uměle natahován opakujícími se motivy a zbytečnými odbočkami do požadované délky. A tím hra trpí stereotypem, a tudíž ztrácí napětí a momenty překvapení v komedii tolik důležité.
Píši o tom proto, že jsme se na letošní přehlídce zmíněným problémům (a nebylo jich málo) na seminářích se soubory věnovali prakticky denně a mnohdy až s pedagogickou důkladností. Měli jsme však intenzivní dojem, především ze vstřícných reakcí členů jednotlivých souborů i seminaristů, že to bylo jen a jen ku prospěchu věci. Nakonec si opět půjčím slova Jana Wericha: „Když je člověk mladej a není blbej, tak se učí od těch starších, a když je člověk starší a není blbej, tak se učí od těch mladších“. I to je opravdu velkou devízou podobných divadelních klání, jako je Krakonošův divadelní podzim.
A nyní bych se rád stručně a konkrétně věnoval jednotlivým soutěžním inscenacím, resp. představením. Jako první se na letošní přehlídce představil DS Zdobničan Vamberk se svižnou romantickou komedií britské autorky Pam Valentine Láska mezi nebem a zemí. Tato „duchařská“ hra je o tom, jak je důležité mít pro co žít, i když jste tak trochu po smrti. Režisérce Aleně Joachimsthalerové a souboru se v zásadě podařilo sdělit hlavní téma lásky – té docela obyčejné lásky člověka k člověku a k životu jako takovému. Ke konci inscenace však bohužel narůstá míra nežádoucího psychologizování, sentimentu a patetičnosti a absentuje věcnost a nadhled, čímž se paradoxně vytrácí jevištní pravdivost a uvěřitelnost zamýšleného sdělení. Z tohoto pohledu se s hereckým partem nejlépe vyrovnal Oldřich Plašil jako spisovatel Jack Cameron, a především v první půli také částečně Blahoslava Kašparová v roli jeho ženy Susie. Je také škoda, že nebyl dostatečně využit komediální potenciál faktu, že duchové vidí živé lidi, ale ti živí nevidí je.
Do myslí vysockých diváků se již nezapomenutelně zapsal DS bratří Mrštíků Boleradice, který zde sklidil právem nejeden velký úspěch. Letos přivezl tento divadelní kolektiv komedii Arnošta Goldflama Dámská šatna. A protože jde o divadelní dámskou šatnu, je jasné, že se jedná o herecké příležitosti v tomto případě čtyř hereček různého věku i různých hereckých a životních zkušeností. Největším překvapením byl dramaturgický výběr právě této hry, která rozhodně nepatří k nejzdařilejším z pera Arnošta Goldflama. Talentované herečky sice dostaly příležitost předvést celou řadu svých schopností a dovedností, ale, bohužel, charaktery jednotlivých postav klouzaly po povrchu a ani režie si s touto textovou neujasněností nedokázala poradit natolik, aby jevištně objasnila, o co těmto herečkám vlastně jde a co nám má inscenace přinést. Dodaná hudební čísla pak příliš se samotnou inscenací nekorespondovala a byla vlastně nadbytečná, ale paradoxně sama o sobě vypovídala o hereckém povolání více než daná textová předloha…
Další otazníky nad dramaturgickou volbou titulu vyvolala hra amerického autora Michaela A. „Sashy“ Millera Není důvod umírat, kterou uvedl DS Klicpera Sadská. Text hry, kterou soubor objevil na internetu a který přeložila Marie Hamerová, jež se také představila v roli Kláry, jeví znaky nepříliš důsledné a vynalézavé práce dramatika. Jde o onen případ, o kterém jsem psal výše, kdy dramatik dostal nosný nápad, nicméně nevěděl, jak s ním dramaticky naložit a zůstal spíše u nerozvinuté anekdoty. Režie pak jen podtrhla nedostatky předlohy, neboť nenašla klíč na pouhé opakované povídání bez dramatického náboje, čímž se vyznačuje neúměrně dlouhá expozice (takřka dvě třetiny hry). Jevištně se, bohužel, nepodařilo adekvátními prostředky ztvárnit ani podstatnou část (jádro) hry, kdy se začne po oné dlouhé expozici odvíjet hra ve hře neboli detektivky v detektivce a kde by se mohlo uplatnit napětí vycházející z toho, zda je ona hra náhodná, nebo zda jde o léčku. Spolu s nedůsledně vyloženými postavami, jejich vztahy a jejich tématy (o co komu jde) jsme byli svědky rozpačitého výsledku včetně nevyužité autorovy nabídky nečekané pointy z řádu frašky. Škoda, neboť přes všechny textové problémy mohla být komedie Není důvod umírat alespoň příležitostí k zajímavým hereckým výkonům.
Divadlo jednoho herce, resp. herečky, bylo zastoupeno inscenací komorního divadelního souboru MonAmour z Mnichu, malé vesničky na Pelhřimovsku. Hru Modelka XXL aneb Moje stehna v proklatým detailu napsala Vendula Borůvková a posvítila si v ní na téma kultu krásy jako společenského diktátu v soukromých otázkách. Autorka, režisérka (Betty Minářů) i protagonistka (Monika Nováková) pracují s textem velmi vědomě. Výstavba jednotlivých motivů je jak v předloze, tak v inscenaci budována chytře, a přitom s inteligentní nadsázkou a nenucenou lehkostí. Inscenátorky pracují s tématem kultu krásného ženského těla velmi citlivě, když elegantně kombinují odlehčené polohy plné sebeironie s okamžiky navýsost apelativními. Dění na jevišti svižně ubíhá a potěší jak ty, kteří se do divadla přišli zasmát, tak i ty, kteří se rádi zamyslí. Alfou a omegou úspěchu inscenace je dokonale vyvážený herecký výkon Moniky Novákové. Ta s obdivuhodným nadhledem vytvořila na ploše hry oblouk od zakomplexované dívky v životně dozrálou ženu, která dojde k vnitřnímu usmíření a dopřeje tak divákům v sále katarzi. Toho všeho dosáhla herečka s obdivuhodnou jistotou a s naprostou jevištní přesvědčivostí. Bez diskusí jeden z vrcholů Krakonošova divadelního podzimu 2024.
Zatímco Tarzan je malý chlapec z Anglie, kterého vychovává pralesní opice v džungli, Tarsan je označení pro obyvatele starobylého města na jihu Turecka nebo také domáckým oslovením Pavla z Tarsu. Ten je coby apoštol Pavel klíčovou postavou bible a vede dvojí život – starozákonní a novozákonní. Muzikál o něm (s prostým názvem Tarsan) vytvořily Spojené farnosti ze Zbraslavi a okolí. V kontextu českého amatérského venkovského divadla jde nesporně o počin neobvyklý a mimořádný, ačkoliv z dramatického hlediska rovněž problematický. Výchozí situace muzikálu nás zavádí do vězení, ve kterém Pavel z Tarsu před popravou bilancuje svůj život a vypráví své příběhy při pouti světem. A právě v samotném slově „vyprávění“ je přitom zakopán pes. Inscenace není v pravém slova smyslu dramatická. Příběh není složen z dramatických situací, ale je pouze odvyprávěn a vyprávění je následně ilustrováno poměrně popisným způsobem. Epický princip hraje nad tím dramatickým jednoznačně prim. Celek inscenace nás vede především od písně k písni a zpěvní složka inscenace je také její nejsilnější stránkou. Je nutné ocenit zejména chytré, vtipné a jazykově vynalézavé písňové texty, které svou kvalitou vyčnívají (a to výrazně) i nad současnou profesionální produkcí v oblasti hudebního divadla. Hudba tak výjimečným dojmem nepůsobí, ovšem má skvěle zvládnuté aranže a oporu ve zpěvácích, zejména v perfektně zvládnutých sborech. Jevištní tvar je a není divadlem a spíše osciluje mezi divadlem a naučným koncertem. Je to škoda, neboť žánrově se inscenace Tarsan sympatického a mnohogeneračního zbraslavského kolektivu naprosto vymyká všem ostatním produkcím letošní přehlídky a mohla se stát jejím „černým koněm“.
Divadelní soubor AMADIS ve spolupráci s divadelním souborem OBVB Velká Bystřice přivezl do Vysokého crazy komedii s detektivní zápletkou Pozor, zlý pes! z pera Jiřího Janků a Petra Svojtky. V ní ožívá přízrak baskervillských blat a samozřejmě jeho dva protagonisté – Sherlock Holmes a doktor Watson. Soutěžní představení jistě splnilo očekávání diváků, neboť jejich reakce byly bezprostředně spontánní. Je to dáno skvělým výběrem textu, který je inteligentně veden ve značné parodické nadsázce, a tato nadsázka se vynalézavě prolíná do všech použitých složek, jež dokáže soubor víceméně naplnit. Hercům účinně napomáhá naivisticky laděná scéna a nápaditě zvolené kostýmy, stejně jako vtipně použitý světelný plán. Rozhodujícím činitelem v takto pojatém žánrově stylovém řešení jsou samozřejmě herci, a hlavně jejich schopnost takovéto řešení smysluplně naplnit. Z tohoto pohledu asi nejvýrazněji zaujal výkon Martina Vráblíka jako Sira Henryho Baskervillla. Zdárně mu pak sekundovali Roman Tegel v roli doktora Watsona, Eva Annikki Peltonen jako Dolores Stapletonová či Pavel Dorazil, který ztvárnil postavu doktora Mortimera. Je jen škoda, že postupem času jako by docházely aktérům nápady i síly, vázne napětí a temporytmus a závěrečná scéna, která by měla být vyvrcholením veškerého jevištního dění a crazy komedie zde dosahuje až absurdních rozměrů, je zatěžkaná přílišnou a kontraproduktivní psychologií, je nepřehledná, statická a působí značně rozpačitě. Zde má jinak hravá a přesná režie Tomáše Hradila značné rezervy. A přitom by stačilo tak málo, aby byl celkový divácký zážitek zdárně umocněn…
Amerického dramatika Michaela Parkera můžeme směle zařadit do společnosti anglosaských současných autorů komediálních textových předloh. Ve své hře Zamilovaný velvyslanec umně využívá osvědčené postupy komediálního žánru, jako jsou záměny, nedorozumění, výmluvy a lži tak, jak je známe z toho nejlepšího, co světová dramatika v této oblasti nabízí. Nemůže chybět ani převlek muže do ženského kostýmu, jak to k dokonalosti dovedl J. Brandon-Thomas v Charleyově tetě. Ke své jevištní realizaci si Parkerovu hru vybral Ochotnický divadelní spolek J. K. Tyla Mýto, který ji uvádí pod názvem Milostné manévry. Režie se v zásadě snažila věrohodným způsobem předlohu převést na „prkna, která znamenají svět“. Některými necitlivými škrty se však značně znejasňují motivace jednání jednotlivých postav a soubor si díky tomu značně zkomplikoval výchozí pozici, do jisté míry zredukoval vrstevnatost motivů, a tím samotný děj posunul do lehce banálního vyznění. Rozpaky vyvolalo i řešení mnohých komediálních situací především díky jejich nedůslednému rozehrávání a také nepřesnostmi při načasování point. Nepřesvědčivé je také scénografické řešení, a to především umístěním hlavního vchodu vpředu hned vedle pravého portálu. Také typové obsazení herců se nejeví jako šťastné, světlou výjimku v tomto případě představuje Václav Moravec v roli sluhy Perkinse, jenž zvládl obsáhnout herecký oblouk od profesionálně netečného sluhy až k roztomile zamilovanému „mládenci“.
Jediným cílem hry Marca Camolettiho A do pyžam! je pobavit diváka. To by bylo v naprostém pořádku, pokud by se tak nedělo skoro za každou cenu. Vynalézavost a překvapivost ve vršení nečekaných omylů a nedorozumění se autorovi skvěle daří na začátku hry, pak tyto postupně slábnou a ve druhé polovině už jen opakuje již jednou použité motivy, byť zahaleny do mírně odlišných okolností, vrší nápady ve stylu „ber, kde ber“ a trochu uměle natahuje strukturou anekdotu do požadované časové délky celovečerní hry. Jaroslav Vondruška v inscenaci Divadelního souboru Vojan Libice nad Cidlinou díky brilantní režii mnohé textové prohřešky jevištní realizací překonává. Zprvu spletitý příběh přehledně člení do situací a ty jsou vynalézavě gradovány pomocí situačních gagů, jež jsou zpracovány s dokonalým timingem a se smyslem pro pointu. Režisér má velkou oporu ve funkčním a esteticky mimořádně zdařilém scénografickém řešení (J. Vondruška a M. Král) a také ve vhodně zvolených, elegantních a charakterotvorných kostýmech (M. Král a kolektiv souboru). Lahůdkou byl pak rychlý a nečekaný převlek Brigitte 1 z kostýmu komorné do večerních šatů přímo před zraky diváků. Herecký kolektiv libického souboru je sehraný a jednotlivé výkony nesporně poučené. V soutěžním představení se nejlépe po herecké stránce dařilo Františku Černému (Bernard), Žanetě Bergmanové (Brigitte 1) a Davidu Skrbkovi (zahradník Bertrand). Všichni tři působili na jevišti nebývale přirozeným dojmem, uvolněně a s potřebnou jemnou nadsázkou. Celkově lze říci, že DS Vojan Libice nad Cidlinou se s Camolettiho hrou popasoval více než se ctí.
Renomovaný a zkušený soubor ŠAMU Štítina uzavřel soutěžní část Krakonošova divadelního podzimu inscenací Ani o den dýl! francouzského autora Clémenta Michela. A opět jsme u dramaturgie. Žánr této hry je zcela nejasný, autor se pohybuje mezi fraškou, mravokárnou groteskou, realisticko-psychologic-kou konverzační a situační komedií – od každého něco, ovšem bez ladu a skladu a bez jasnějšího tematického záměru, prostě jak se to momentálně hodí, aby „se pobavilo“. Výběrem tohoto značně roztříštěného a nekonzistentního textu si soubor velmi zkomplikoval cestu ke kvalitnímu inscenačnímu tvaru. Anekdotický příběh (opět!) je rozčleněn do scénických obrazů, které jsou prošpikovány rádoby vtipnými hláškami – např. Martinova bolest způsobená hemeroidy se omílá dokola tak dlouho, až tento motiv nejenže není nosný, ale postupně se vyčerpává a vykazuje známky trapnosti, atd. Jelikož v předloze absentuje také prostor pro herecký oblouk, jsou herci donuceni vyrábět humor vnějšími prostředky, jako jsou grimasy či pitvoření. Ty sice mohou občas vyvolat smích v hledišti, ale i ony se postupem času stávají monotónními, a navíc jim většinou chybí inteligentní humor nebo alespoň špetka duchaplnosti. Hercům bohužel nepomáhá ani scénografie, neboť její výtvarné pojetí ztěžuje divákovo vnímání. Slušně vybavení a talentovaní herci tak nemají „co hrát“ a nepomůže jim ani režisér, který většinu času tráví na jevišti…
Jak již bylo řečeno, převaha komedií byla v letošním ročníku Krakonošova divadelního podzimu ve Vysokém nad Jizerou enormní. A také bylo řečeno, že jejich dramaturgický výběr byl velkou Achillovou patou drtivé většiny inscenací, což vyvolává myšlenky o potřebě uspořádání praktických vzdělávacích seminářů v této důležité divadelní oblasti. Prokázalo se, že by o ně byl značný zájem.
Na rozborových seminářích s hrajícími soubory jsme se mohli komediálnímu žánru věnovat opravdu zevrubně a důkladně. Společně jsme si uvědomovali, kolik různorodých a odlišných textových předloh může tento žánr zahrnovat a že ke každé z nich je nutné přistupovat trochu odlišnými výrazovými prostředky. Vždyť během uplynulých osmi dní jsme mohli zhlédnout romantický příběh s hluboce humánním posláním, napínavou hru detektivního ladění, předlohy zpracovávající témata současné společnosti, parodii i frašku klasického půdorysu.
Myslím, že všechny rozborové semináře probíhaly konstruktivně a vstřícně a že si z nich mohl ten, kdo chtěl, odnést mnoho inspirativních poznatků. Bylo to i díky mým kolegům v lektorském sboru, který tvořili Luděk Horký, Petr Kolínský, Petr Svoboda, Ladislav Vrchovský a tajemník Ondřej Benda. Diskuse o jednotlivých představeních obohatili podnětnými a fundovanými názory účastníci semináře KDP pod vedením Miroslava Krále a Vlaďky Koďouskové a také frekventanti KDP mladým s lektory Marcelou Plíhalovou, Petrem Theodorem Pidrmanem a Janem Hejralem.
V odpoledních hodinách pak probíhal seminář – dílna SČDO s Vladislavem Kracíkem a Jaromírem Kejzlarem a také praktická část KDP mladým. Ti zakončili svoji účast ve středu svou zajímavou a apelativní jevištní výpovědí o hodnotovém žebříčku dnešní doby pod názvem Není to tak těžký, jak to vypadá…
Nemohu zapomenout na redakci Větrníku, který přinášel každodenní aktuality festivalového týdne a pracoval ve složení Jana Fričová, Lukáš Frydrych, Josef Hejral, Magda Králová a fotograf Ivo Mičkal.
A dovolte mně poděkovat za nás všechny přípravnému výboru KDP v čele se Svatavou Hejralovou mimo jiné i za to, jak se o nás po celou dobu s velkou péčí a vstřícností starali.
Jubilejní 55. ročník Krakonošova divadelního podzimu dnes končí. Stále a opakovaně tvrdím, že se na této přehlídce dostává ochotníkům toho největšího společenského uznání ze všech podobných divadelních klání, kterých jsem se mohl zúčastnit, a že jich není málo. Kde jinde je jim věnováno tolik pozornosti ze strany pořadatelů, kde jinde mají prakticky vyprodána soutěžní představení, kde jinde najdou tak vstřícné diváky a ochotnou techniku, kde jinde se jim dostane takového přivítání a rozloučení‽ Važme si toho a chraňme si to!
Milan Schejbal,
předseda odborné poroty KDP
Závěrečná zpráva poroty 55. ročníku KDP
Letošní jubilejní 55. ročník Národní přehlídky venkovských divadelních souborů Krakonošův divadelní podzim, proběhl ve Vysokém nad Jizerou ve dnech 4.-12. října a přinesl bohatou a pestrou programovou nabídku. Vedle devíti soutěžních představení mohli diváci shlédnout také loutkovou inscenaci pro marionety Začarovaný les, připomínající úctyhodných 100 let loutkové scény místního divadla Krakonoš, pohádku Divadla Puk O pejskovi a kočičce, besedu s herečkou Chantal Poullain, koncert kapely Shortfingers a v neposlední řadě videozáznam pozoruhodného site-specific projektu Naše fabrika Divadelního souboru Eduarda Vojana z Brněnce.
Ne tak bohatou pestrost však nabídla samotná soutěžní programová skladba, ve které drtivou většinu tvořily inscenace komediálního žánru (z devíti plných osm). Je jasné, že by divadelnímu festivalu takového významu, jakým vysocká přehlídka bezesporu je, slušel větší žánrový rozptyl, a to alespoň v takové míře, v jaké se to podařilo například v ročníku loňském. Na druhou stranu je zcela logické a pochopitelné, že v dnešní době soubory (a nejen venkovské) inscenují především právě komedie. Není to pouze o snaze přilákat více diváků. Dramat a ne příliš radostných událostí je totiž v běžném životě kolem nás více než dost a humor a optimistický pohled na život, které divadelní komedie nabízejí, jsou jistou protiváhou a duševní medicínou na chmury, jež nás obklopují. Jsem přesvědčen, že i to je jeden z nejdůležitějších důvodů divácké oblíbenosti komedií. Jak se však i letos prokázalo na několika soutěžních inscenacích, „dělat srandu není žádná sranda“, abych tak řekl jedním dechem s Janem Werichem.
K tomu, aby humor na jevišti opravdu prýštil a fungoval v plné síle, je nutné zvládnout poměrně nelehké divadelní disciplíny, jako jsou důsledná výstavba a rozehrání komediálních situací, břitká konverzace, tzv. timing jednotlivých gagů (i slovních), pointy, důsledné průběžné jednání postav atd., atd. A samozřejmě nemohu vynechat dramaturgii, resp. dramaturgický výběr, u kterého vše začíná, a i když sice nekončí, tak přece jen začíná, což znovu opakuji a podtrhuji. Ne každá hra, která se jako komedie tváří, je plnohodnotnou textovou předlohou nabízející poutavý příběh, rafinovanou mnohovrstevnatou zápletku, nosné situace, pregnantní dialogy, netrpící mnohomluvností, nešablonovité postavy atd. Některé hry (a není jich málo) obsahují jeden nápad (byť dobrý), jenž je anekdotickým způsobem uměle natahován opakujícími se motivy a zbytečnými odbočkami do požadované délky. A tím hra trpí stereotypem, a tudíž ztrácí napětí a momenty překvapení v komedii tolik důležité.
Píši o tom proto, že jsme se na letošní přehlídce zmíněným problémům (a nebylo jich málo) na seminářích se soubory věnovali prakticky denně a mnohdy až s pedagogickou důkladností. Měli jsme však intenzivní dojem, především ze vstřícných reakcí členů jednotlivých souborů i seminaristů, že to bylo jen a jen ku prospěchu věci. Nakonec si opět půjčím slova Jana Wericha: „Když je člověk mladej a není blbej, tak se učí od těch starších, a když je člověk starší a není blbej, tak se učí od těch mladších“. I to je opravdu velkou devízou podobných divadelních klání, jako je Krakonošův divadelní podzim.
A nyní bych se rád stručně a konkrétně věnoval jednotlivým soutěžním inscenacím, resp. představením. Jako první se na letošní přehlídce představil DS Zdobničan Vamberk se svižnou romantickou komedií britské autorky Pam Valentine Láska mezi nebem a zemí. Tato „duchařská“ hra je o tom, jak je důležité mít pro co žít, i když jste tak trochu po smrti. Režisérce Aleně Joachimsthalerové a souboru se v zásadě podařilo sdělit hlavní téma lásky – té docela obyčejné lásky člověka k člověku a k životu jako takovému. Ke konci inscenace však bohužel narůstá míra nežádoucího psychologizování, sentimentu a patetičnosti a absentuje věcnost a nadhled, čímž se paradoxně vytrácí jevištní pravdivost a uvěřitelnost zamýšleného sdělení. Z tohoto pohledu se s hereckým partem nejlépe vyrovnal Oldřich Plašil jako spisovatel Jack Cameron, a především v první půli také částečně Blahoslava Kašparová v roli jeho ženy Susie. Je také škoda, že nebyl dostatečně využit komediální potenciál faktu, že duchové vidí živé lidi, ale ti živí nevidí je.
Do myslí vysockých diváků se již nezapomenutelně zapsal DS bratří Mrštíků Boleradice, který zde sklidil právem nejeden velký úspěch. Letos přivezl tento divadelní kolektiv komedii Arnošta Goldflama Dámská šatna. A protože jde o divadelní dámskou šatnu, je jasné, že se jedná o herecké příležitosti v tomto případě čtyř hereček různého věku i různých hereckých a životních zkušeností. Největším překvapením byl dramaturgický výběr právě této hry, která rozhodně nepatří k nejzdařilejším z pera Arnošta Goldflama. Talentované herečky sice dostaly příležitost předvést celou řadu svých schopností a dovedností, ale, bohužel, charaktery jednotlivých postav klouzaly po povrchu a ani režie si s touto textovou neujasněností nedokázala poradit natolik, aby jevištně objasnila, o co těmto herečkám vlastně jde a co nám má inscenace přinést. Dodaná hudební čísla pak příliš se samotnou inscenací nekorespondovala a byla vlastně nadbytečná, ale paradoxně sama o sobě vypovídala o hereckém povolání více než daná textová předloha…
Další otazníky nad dramaturgickou volbou titulu vyvolala hra amerického autora Michaela A. „Sashy“ Millera Není důvod umírat, kterou uvedl DS Klicpera Sadská. Text hry, kterou soubor objevil na internetu a který přeložila Marie Hamerová, jež se také představila v roli Kláry, jeví znaky nepříliš důsledné a vynalézavé práce dramatika. Jde o onen případ, o kterém jsem psal výše, kdy dramatik dostal nosný nápad, nicméně nevěděl, jak s ním dramaticky naložit a zůstal spíše u nerozvinuté anekdoty. Režie pak jen podtrhla nedostatky předlohy, neboť nenašla klíč na pouhé opakované povídání bez dramatického náboje, čímž se vyznačuje neúměrně dlouhá expozice (takřka dvě třetiny hry). Jevištně se, bohužel, nepodařilo adekvátními prostředky ztvárnit ani podstatnou část (jádro) hry, kdy se začne po oné dlouhé expozici odvíjet hra ve hře neboli detektivky v detektivce a kde by se mohlo uplatnit napětí vycházející z toho, zda je ona hra náhodná, nebo zda jde o léčku. Spolu s nedůsledně vyloženými postavami, jejich vztahy a jejich tématy (o co komu jde) jsme byli svědky rozpačitého výsledku včetně nevyužité autorovy nabídky nečekané pointy z řádu frašky. Škoda, neboť přes všechny textové problémy mohla být komedie Není důvod umírat alespoň příležitostí k zajímavým hereckým výkonům.
Divadlo jednoho herce, resp. herečky, bylo zastoupeno inscenací komorního divadelního souboru MonAmour z Mnichu, malé vesničky na Pelhřimovsku. Hru Modelka XXL aneb Moje stehna v proklatým detailu napsala Vendula Borůvková a posvítila si v ní na téma kultu krásy jako společenského diktátu v soukromých otázkách. Autorka, režisérka (Betty Minářů) i protagonistka (Monika Nováková) pracují s textem velmi vědomě. Výstavba jednotlivých motivů je jak v předloze, tak v inscenaci budována chytře, a přitom s inteligentní nadsázkou a nenucenou lehkostí. Inscenátorky pracují s tématem kultu krásného ženského těla velmi citlivě, když elegantně kombinují odlehčené polohy plné sebeironie s okamžiky navýsost apelativními. Dění na jevišti svižně ubíhá a potěší jak ty, kteří se do divadla přišli zasmát, tak i ty, kteří se rádi zamyslí. Alfou a omegou úspěchu inscenace je dokonale vyvážený herecký výkon Moniky Novákové. Ta s obdivuhodným nadhledem vytvořila na ploše hry oblouk od zakomplexované dívky v životně dozrálou ženu, která dojde k vnitřnímu usmíření a dopřeje tak divákům v sále katarzi. Toho všeho dosáhla herečka s obdivuhodnou jistotou a s naprostou jevištní přesvědčivostí. Bez diskusí jeden z vrcholů Krakonošova divadelního podzimu 2024.
Zatímco Tarzan je malý chlapec z Anglie, kterého vychovává pralesní opice v džungli, Tarsan je označení pro obyvatele starobylého města na jihu Turecka nebo také domáckým oslovením Pavla z Tarsu. Ten je coby apoštol Pavel klíčovou postavou bible a vede dvojí život – starozákonní a novozákonní. Muzikál o něm (s prostým názvem Tarsan) vytvořily Spojené farnosti ze Zbraslavi a okolí. V kontextu českého amatérského venkovského divadla jde nesporně o počin neobvyklý a mimořádný, ačkoliv z dramatického hlediska rovněž problematický. Výchozí situace muzikálu nás zavádí do vězení, ve kterém Pavel z Tarsu před popravou bilancuje svůj život a vypráví své příběhy při pouti světem. A právě v samotném slově „vyprávění“ je přitom zakopán pes. Inscenace není v pravém slova smyslu dramatická. Příběh není složen z dramatických situací, ale je pouze odvyprávěn a vyprávění je následně ilustrováno poměrně popisným způsobem. Epický princip hraje nad tím dramatickým jednoznačně prim. Celek inscenace nás vede především od písně k písni a zpěvní složka inscenace je také její nejsilnější stránkou. Je nutné ocenit zejména chytré, vtipné a jazykově vynalézavé písňové texty, které svou kvalitou vyčnívají (a to výrazně) i nad současnou profesionální produkcí v oblasti hudebního divadla. Hudba tak výjimečným dojmem nepůsobí, ovšem má skvěle zvládnuté aranže a oporu ve zpěvácích, zejména v perfektně zvládnutých sborech. Jevištní tvar je a není divadlem a spíše osciluje mezi divadlem a naučným koncertem. Je to škoda, neboť žánrově se inscenace Tarsan sympatického a mnohogeneračního zbraslavského kolektivu naprosto vymyká všem ostatním produkcím letošní přehlídky a mohla se stát jejím „černým koněm“.
Divadelní soubor AMADIS ve spolupráci s divadelním souborem OBVB Velká Bystřice přivezl do Vysokého crazy komedii s detektivní zápletkou Pozor, zlý pes! z pera Jiřího Janků a Petra Svojtky. V ní ožívá přízrak baskervillských blat a samozřejmě jeho dva protagonisté – Sherlock Holmes a doktor Watson. Soutěžní představení jistě splnilo očekávání diváků, neboť jejich reakce byly bezprostředně spontánní. Je to dáno skvělým výběrem textu, který je inteligentně veden ve značné parodické nadsázce, a tato nadsázka se vynalézavě prolíná do všech použitých složek, jež dokáže soubor víceméně naplnit. Hercům účinně napomáhá naivisticky laděná scéna a nápaditě zvolené kostýmy, stejně jako vtipně použitý světelný plán. Rozhodujícím činitelem v takto pojatém žánrově stylovém řešení jsou samozřejmě herci, a hlavně jejich schopnost takovéto řešení smysluplně naplnit. Z tohoto pohledu asi nejvýrazněji zaujal výkon Martina Vráblíka jako Sira Henryho Baskervillla. Zdárně mu pak sekundovali Roman Tegel v roli doktora Watsona, Eva Annikki Peltonen jako Dolores Stapletonová či Pavel Dorazil, který ztvárnil postavu doktora Mortimera. Je jen škoda, že postupem času jako by docházely aktérům nápady i síly, vázne napětí a temporytmus a závěrečná scéna, která by měla být vyvrcholením veškerého jevištního dění a crazy komedie zde dosahuje až absurdních rozměrů, je zatěžkaná přílišnou a kontraproduktivní psychologií, je nepřehledná, statická a působí značně rozpačitě. Zde má jinak hravá a přesná režie Tomáše Hradila značné rezervy. A přitom by stačilo tak málo, aby byl celkový divácký zážitek zdárně umocněn…
Amerického dramatika Michaela Parkera můžeme směle zařadit do společnosti anglosaských současných autorů komediálních textových předloh. Ve své hře Zamilovaný velvyslanec umně využívá osvědčené postupy komediálního žánru, jako jsou záměny, nedorozumění, výmluvy a lži tak, jak je známe z toho nejlepšího, co světová dramatika v této oblasti nabízí. Nemůže chybět ani převlek muže do ženského kostýmu, jak to k dokonalosti dovedl J. Brandon-Thomas v Charleyově tetě. Ke své jevištní realizaci si Parkerovu hru vybral Ochotnický divadelní spolek J. K. Tyla Mýto, který ji uvádí pod názvem Milostné manévry. Režie se v zásadě snažila věrohodným způsobem předlohu převést na „prkna, která znamenají svět“. Některými necitlivými škrty se však značně znejasňují motivace jednání jednotlivých postav a soubor si díky tomu značně zkomplikoval výchozí pozici, do jisté míry zredukoval vrstevnatost motivů, a tím samotný děj posunul do lehce banálního vyznění. Rozpaky vyvolalo i řešení mnohých komediálních situací především díky jejich nedůslednému rozehrávání a také nepřesnostmi při načasování point. Nepřesvědčivé je také scénografické řešení, a to především umístěním hlavního vchodu vpředu hned vedle pravého portálu. Také typové obsazení herců se nejeví jako šťastné, světlou výjimku v tomto případě představuje Václav Moravec v roli sluhy Perkinse, jenž zvládl obsáhnout herecký oblouk od profesionálně netečného sluhy až k roztomile zamilovanému „mládenci“.
Jediným cílem hry Marca Camolettiho A do pyžam! je pobavit diváka. To by bylo v naprostém pořádku, pokud by se tak nedělo skoro za každou cenu. Vynalézavost a překvapivost ve vršení nečekaných omylů a nedorozumění se autorovi skvěle daří na začátku hry, pak tyto postupně slábnou a ve druhé polovině už jen opakuje již jednou použité motivy, byť zahaleny do mírně odlišných okolností, vrší nápady ve stylu „ber, kde ber“ a trochu uměle natahuje strukturou anekdotu do požadované časové délky celovečerní hry. Jaroslav Vondruška v inscenaci Divadelního souboru Vojan Libice nad Cidlinou díky brilantní režii mnohé textové prohřešky jevištní realizací překonává. Zprvu spletitý příběh přehledně člení do situací a ty jsou vynalézavě gradovány pomocí situačních gagů, jež jsou zpracovány s dokonalým timingem a se smyslem pro pointu. Režisér má velkou oporu ve funkčním a esteticky mimořádně zdařilém scénografickém řešení (J. Vondruška a M. Král) a také ve vhodně zvolených, elegantních a charakterotvorných kostýmech (M. Král a kolektiv souboru). Lahůdkou byl pak rychlý a nečekaný převlek Brigitte 1 z kostýmu komorné do večerních šatů přímo před zraky diváků. Herecký kolektiv libického souboru je sehraný a jednotlivé výkony nesporně poučené. V soutěžním představení se nejlépe po herecké stránce dařilo Františku Černému (Bernard), Žanetě Bergmanové (Brigitte 1) a Davidu Skrbkovi (zahradník Bertrand). Všichni tři působili na jevišti nebývale přirozeným dojmem, uvolněně a s potřebnou jemnou nadsázkou. Celkově lze říci, že DS Vojan Libice nad Cidlinou se s Camolettiho hrou popasoval více než se ctí.
Renomovaný a zkušený soubor ŠAMU Štítina uzavřel soutěžní část Krakonošova divadelního podzimu inscenací Ani o den dýl! francouzského autora Clémenta Michela. A opět jsme u dramaturgie. Žánr této hry je zcela nejasný, autor se pohybuje mezi fraškou, mravokárnou groteskou, realisticko-psychologic-kou konverzační a situační komedií – od každého něco, ovšem bez ladu a skladu a bez jasnějšího tematického záměru, prostě jak se to momentálně hodí, aby „se pobavilo“. Výběrem tohoto značně roztříštěného a nekonzistentního textu si soubor velmi zkomplikoval cestu ke kvalitnímu inscenačnímu tvaru. Anekdotický příběh (opět!) je rozčleněn do scénických obrazů, které jsou prošpikovány rádoby vtipnými hláškami – např. Martinova bolest způsobená hemeroidy se omílá dokola tak dlouho, až tento motiv nejenže není nosný, ale postupně se vyčerpává a vykazuje známky trapnosti, atd. Jelikož v předloze absentuje také prostor pro herecký oblouk, jsou herci donuceni vyrábět humor vnějšími prostředky, jako jsou grimasy či pitvoření. Ty sice mohou občas vyvolat smích v hledišti, ale i ony se postupem času stávají monotónními, a navíc jim většinou chybí inteligentní humor nebo alespoň špetka duchaplnosti. Hercům bohužel nepomáhá ani scénografie, neboť její výtvarné pojetí ztěžuje divákovo vnímání. Slušně vybavení a talentovaní herci tak nemají „co hrát“ a nepomůže jim ani režisér, který většinu času tráví na jevišti…
Jak již bylo řečeno, převaha komedií byla v letošním ročníku Krakonošova divadelního podzimu ve Vysokém nad Jizerou enormní. A také bylo řečeno, že jejich dramaturgický výběr byl velkou Achillovou patou drtivé většiny inscenací, což vyvolává myšlenky o potřebě uspořádání praktických vzdělávacích seminářů v této důležité divadelní oblasti. Prokázalo se, že by o ně byl značný zájem.
Na rozborových seminářích s hrajícími soubory jsme se mohli komediálnímu žánru věnovat opravdu zevrubně a důkladně. Společně jsme si uvědomovali, kolik různorodých a odlišných textových předloh může tento žánr zahrnovat a že ke každé z nich je nutné přistupovat trochu odlišnými výrazovými prostředky. Vždyť během uplynulých osmi dní jsme mohli zhlédnout romantický příběh s hluboce humánním posláním, napínavou hru detektivního ladění, předlohy zpracovávající témata současné společnosti, parodii i frašku klasického půdorysu.
Myslím, že všechny rozborové semináře probíhaly konstruktivně a vstřícně a že si z nich mohl ten, kdo chtěl, odnést mnoho inspirativních poznatků. Bylo to i díky mým kolegům v lektorském sboru, který tvořili Luděk Horký, Petr Kolínský, Petr Svoboda, Ladislav Vrchovský a tajemník Ondřej Benda. Diskuse o jednotlivých představeních obohatili podnětnými a fundovanými názory účastníci semináře KDP pod vedením Miroslava Krále a Vlaďky Koďouskové a také frekventanti KDP mladým s lektory Marcelou Plíhalovou, Petrem Theodorem Pidrmanem a Janem Hejralem.
V odpoledních hodinách pak probíhal seminář – dílna SČDO s Vladislavem Kracíkem a Jaromírem Kejzlarem a také praktická část KDP mladým. Ti zakončili svoji účast ve středu svou zajímavou a apelativní jevištní výpovědí o hodnotovém žebříčku dnešní doby pod názvem Není to tak těžký, jak to vypadá…
Nemohu zapomenout na redakci Větrníku, který přinášel každodenní aktuality festivalového týdne a pracoval ve složení Jana Fričová, Lukáš Frydrych, Josef Hejral, Magda Králová a fotograf Ivo Mičkal.
A dovolte mně poděkovat za nás všechny přípravnému výboru KDP v čele se Svatavou Hejralovou mimo jiné i za to, jak se o nás po celou dobu s velkou péčí a vstřícností starali.
Jubilejní 55. ročník Krakonošova divadelního podzimu dnes končí. Stále a opakovaně tvrdím, že se na této přehlídce dostává ochotníkům toho největšího společenského uznání ze všech podobných divadelních klání, kterých jsem se mohl zúčastnit, a že jich není málo. Kde jinde je jim věnováno tolik pozornosti ze strany pořadatelů, kde jinde mají prakticky vyprodána soutěžní představení, kde jinde najdou tak vstřícné diváky a ochotnou techniku, kde jinde se jim dostane takového přivítání a rozloučení‽ Važme si toho a chraňme si to!
Milan Schejbal,
předseda odborné poroty KDP
Závěrečné slovo předsedů SČDO
Na jevišti se předávalo žezlo
Vážení divadelní přátelé, dámy a pánové, v letošním roce byla konference SČDO, která zvolila do čela svazu Vladimíru Koďouskovou. Proto netradičně povedeme tuto závěrečnou řeč spolu.
Jsme v závěru maratonu postupových přehlídek završeného Národní přehlídkou venkovských divadelních souborů Krakonošův divadelní podzim. Tento 55. ročník byl ve znamení výročí 100 let loutkové scény DS Krakonoš.
Všechny postupové přehlídky kromě jihočeské proběhly. Přesto se na paletě pro výběr programové rady sešlo šest nominovaných a čtyři doporučená představení, z nichž jedno se vymykalo standardu, protože šlo o videozáznam představení Naše fabrika z postupové přehlídky Brněnec.
Vysockou přehlídku doplňovala i představení hostů jako dnes shlédnutá inscenace zahraniční – z Ružomberoku O.Y.E.P. Floriana Zellera v podání DS RosArt, za což souboru velmi děkuji.
Ale nepředbíhejme událostem. Prvním hostem byla beseda s paní Chantal Poullain, kterou moderoval Pavel Kaiser. Dále pak pro děti uvedlo vysocké divadélko Puk pohádku Josefa Čapka O pejskovi a kočičce. Pondělní odpoledne doplnil venkovní koncert skupiny Aura, která zaskočila za plánované Shortfingers. V rámci oslav 100 let loutkové scény uvedl vysocký loutkový soubor hru Zdeňka Schmoranze Začarovaný les.
O dění přehlídky referoval deník Větrník, který ve svých deseti číslech přinášel informace o souborech a jejich protagonistech, rozhovory s účastníky, recenze jednotlivých porotců ke zhlédnutým představením či došlou poštu. O to se starali Jana Fričová a Lukáš Frydrych, součástí týmu byla i korektorka Magda Králová. Technické zpracování, zlom a tisk zabezpečoval Pepa Hejral, rozsáhlý fotografický report dodával fotograf přehlídky Ivo Mičkal. Každé číslo bezprostředně po vydání zveřejňoval na webových stránkách přehlídky kdpvysoke.cz Ondřej Vaverka. Všem kolegům děkuji za výdrž a někdy hektické nasazení.
Také v letošním roce se vyhodnocovala Cena diváka. Každý z návštěvníků tak mohl pomoci s hodnocením inscenací ze svého pohledu.
Součástí přehlídky byly i výstavy. Především ta ke stému výročí vzniku loutkové scény při DS Krakonoš v galerii Vlastivědného muzea pro Vysoké nad Jizerou a okolí, s níž souvisela výstava na půdě divadla Krakonoš sestavená z fotografií loutek a kulis loutkových scén, nafocených při letošním úklidu loutkové scény. Tradiční byla výstava nositelů Zlatého odznaku J. K. Tyla, již jste letos mohli shlédnout v městském informačním středisku a knihovně. A poslední byla expozice fotografií Ohlédnutí za 54. KDP na městském úřadě.
Právě tam, tedy na místním úřadě, probíhal také uvítací ceremoniál za přítomnosti některého ze zastupitelů společně s Kašpárkem ztělesněným Karolínou Polákovou nebo Šarlotou Slavíkovou. Před divadlem ochotnické soubory pozdravila dechová hudba Táboranka Jiřího Jíny, uvítací řeč měl Krakonoš, Pán hor, a po něm zástupci vyhlašovatele přehlídky Svazu českých divadelních ochotníků a přípravného výboru KDP.
Součástí pobytu každého souboru na KDP je kromě vítání, prezentace inscenace a společenský večer v malém sále, kde se druhý den soubor zúčastní rozborového semináře, na nějž navazuje loučení. Toho se vždy účastnili zástupci vyhlašovatele a pořadatele a také soubor Krakonoš poudačkou v podání Martina Hnyka a ceremoniál zakončoval zpěv krakonošácké hymny.
Za bezpečnost v divadle pak děkuji sboru dobrovolných hasičů.
V průběhu přehlídky jsme měli i řadu hostů – z Ministerstva kultury, z Libereckého kraje, dále sponzorů včetně hlavního a zástupce oblastních přehlídek. Jako zvláštní host zde byl přivítán i devadesátiletý Dušan Zakopal, dlouholetý člen porot.
Všem velmi děkuji za jejich přínos k celkovému klimatu přehlídky. Zvláště pak Občanskému sdružení Větrov a jeho předsedkyni Svatavě Hejralové, Divadelnímu spolku Krakonoš a jeho starostovi Janu Pohankovi. Děkuji též všem, kdo se starali během celého týdne o úklid a naše občerstvení, restauraci U Medvěda za obědy a večeře a mistrům cukrářům Zdeňku Tokárovi, Lence Krmelové a Zuzaně Janů za sladké tečky ke kávě. Zapomenout nemohu ani na uvaděčky, techniky, šatnáře a další (a nemám to slovo rád), no bylo nás celkem 83.
Poděkování si zaslouží i naši věrní diváci, kteří plnili sedadla velkého i malého sálu.
Josef Hejral,
čestný předseda SČDO
a Vladimíra Koďousková,
předsedkyně SČDO
Větrník PDF – Den 10. – Sobota – výsledky
Větrník PDF ke stažení – Den 10. – Sobota – výsledky
Clément Michel: Ani o den dýl!
Recenze: Ladislav Vrchovský
ŠAMU Štítina
Štítinští ochotníci přijeli na letošní ročník KDP s inscenací komedie francouzského autora Clémenta Michela Ani o den dýl! Clément Michel je současný francouzský herec, režisér, dramatik a scénárista, V roce 2024 se v České republice hrají dvě jeho hry na profesionálních divadelních scénách. Účet (překlad Petr Christov) v Divadle Bez zábradlí Praha a Ani o den dýl! (překlad Jana Montorio Doležalová) v produkci agenturní pražské scény Divadlo Gong.
Děj hry je velmi jednoduchý. Pavel, muž ve věku mezi třiceti – čtyřiceti lety, žije čtyři měsíce ve společném bytě se svou přítelkyní Sofií, když zjistí, že vzájemné soužití je vyloučeno. Nenajde však odvahu k rozhovoru, ve kterém by Sofii vysvětlil, proč se s ní musí rozejít. Všimne si ale, že pro Sofii je tím nejhorším, co by se jí mohlo stát, další spolubydlící. Požádá proto svého nejbližšího kamaráda Martina, aby se na krátký čas nastěhoval do bytu, ve kterém žije se Sofií. Partnerce pak namluví, že Martin přišel o matku, kterou na silnici přejel náklaďák, a že on nemůže v takové situaci nechat kamaráda bez pomoci. Sofie dobrosrdečně souhlasí. Martin se sice vzápětí dozví, jakou nehoráznost si Pavel vymyslel, aby svoji ženu donutil k souhlasu s jeho ubytováním, ale hraje dál kamarádovu hru, která má Sofii vyhnat z bytu. Sofie však už netrpí přítomností cizího muže v bytě, ba naopak, její soucit ji dovede až do Martinovy náruče. To bohužel zdaleka není konec hry, i když by byl v této fázi textu zcela logický.
Zcela nejasný je žánr hry. Autor se pohybuje mezi fraškou, mravokárnou groteskou, realisticko-psychologickou konverzační a situační komedií. U takového textu je těžké zvolit adekvátní inscenační postupy i způsob hereckého uchopení postav,
Výběrem této předlohy si soubor ŠAMU Štítina velmi zkomplikoval cestu k úspěchu. Text hry je značně roztříštěný a nekonzistentní. V dobrých divadelních hrách zpravidla autoři vytvoří příběh, který se postupně logicky rozvíjí na základě vespolného jednání osob. Jednotlivé osoby mají věrohodné povahy a charaktery. Jejich chování je uvěřitelné. Vývoj příběhu bývá konzistentní, to znamená, že se děj posunuje na základě situací krok za krokem postupně dále a dále. Směřuje se k logickému závěru v řetězu, jehož jednotlivými články jsou na sebe navazující dějová fakta. Průběžné jednání osob se vyvíjí podle toho, co každá osoba prožila v minulém jevištním obraze a prožitkem poznamenaná se adekvátně chová k ostatním. Něčemu takovému však Clément Michel ve své hře nedává téměř žádnou šanci.
V Ani o den dýl! se v průběhu jednotlivých scénických obrazů většinou děj nijak neposunuje, autor spíše jen vrší rádoby vtipné hlášky, snaží se vykřesat humor z toho, že Martinovu bolest způsobenou hemeroidy Sofie chápe jako bolest vyvěrající ze ztráty matky. Kontrast mezi hemoroidy a úmrtím, pro autora vtipný, se sám o sobě blíží k velmi pokleslému humoru, navíc se postupně v průběhu představení vyčerpává.
Způsob, kterým představitel Pavla Tomáš Smetana vytváří hlavní postavu, je směsí pitvoření, ztřeštěných pohybů, grimas, divokých gest, výkřiků, jejichž cílem je co nejvíce připoutat diváckou pozornost. Je to herecký part sólisty bez známky hereckého partnerství. Smetana svým chováním na jevišti umocňuje nekonzistentnost textu. V podstatě jde o destrukci, ne službu inscenaci a jejímu vyznění. V jedné chvíli se chová k Martinovi prosebně, v příštím okamžiku na kamaráda až zběsile útočí. Vůči Sofii ze začátku projevuje ostych říct, co si myslí, je téměř neschopný slova a vzápětí se chová autoritativně. Herec v průběhu představení stále silněji a silněji přehrává a jeho Pavel je zcela nevěrohodnou postavou.
Tím, že v textu chybí prostor pro logický herecký oblouk (zvláště pak u obou mužských rolí), jsou herci donuceni vyrábět humor vnějšími prostředky. Ty se však postupně vyčerpávají a představení nabývá na monotónnosti. Publikum se sice směje jednotlivým hláškám, grimasám, stále a stále se opakujícím Martinovým projevům bolesti z hemeroidů, ale vtipného a duchaplné humoru se nedočká.
V programu k představení jsou jako autoři scény uvedeni Tomáš Konečný a Ondřej Benda. Scéna však svým výtvarným pojetím spíše ztěžuje divákovo vnímání jednání herců. Na jedné straně cihlová zeď, na druhé svislé pruhy a uprostřed nic neříkající obraz nejsou pro děj vhodným pozadím.
Lenka Ferenc, Ondřej Benda a v rukou důsledného režiséra zajisté i Tomáš Smetana patří k interpretačně dobře vybaveným hercům. Zásluhou velmi nekvalitního textu hry však své herectví v podstatě nemohou téměř vůbec projevit. A tak se představení štítinských ochotníků na letošním KDP stalo jen další duchaprázdnou zábavou.
Větrník PDF – Den 9. – Sobota
Větrník PDF ke stažení – Den 9. – Sobota
Marc Camoletti: A do pyžam!
Recenze: Luděk Horký
DS Vojan, Libice nad Cidlinou
Anotace v programové brožuře slibuje „brilantní situační komedii o zakrývání manželské nevěry, která si neklade jiný cíl než pobavit diváka“. A co anotace slibuje, to inscenace plní. V dobrém i ve zlém. V dobrém zejména díky brilantní režii Jaroslava Vondrušky, který velmi dobře cítí a ctí žánr situační komedie a žádnou dobrou příležitost k situačnímu gagu nenechá bez povšimnutí. Ve zlém zejména díky textu francouzského komediografa Marca Camolettiho, který sleduje skutečně jen jediný cíl, a sice ubavit diváky k smrti, a hlavně jim proboha nenabídnout žádnou jinou myšlenkovou nadstavbu. A to ještě bez námahy vytvořit už v textu natolik vynalézavý řetězec natolik důvtipných komických situací, že už sama tato vynalézavost a důvtipnost by se byla stala onou přidanou myšlenkovou hodnotou ve smyslu autorské hravosti. Text hry je zkrátka sice řemeslně zručně napsaný, ale jinak literárně podprůměrný. Je to šikovně vyrobený brak.
Hvězdná kariéra ženevského rodáka italského původu Marca Camolettiho začala v roce 1958, kdy byly v Paříži uvedeny tři jeho hry souběžně. Hra Dobrá Anna dokonce dosáhla 1300 repríz. Jeho nejslavnější situační komedie Létající snoubenky byla v roce 1991 zapsána do Guinessovy knihy rekordů jako nejhranější francouzský titul na světě. Ano. Camoletti byl přeložen do 55 světových jazyků a dodnes se s jeho komediemi potkáváme na mnoha jevištích v Čechách, na Moravě i ve Slezsku. Vesměs díky produkci profesionálních zájezdových agentur nebo díky divadelním amatérům, kteří se agenturami nechali inspirovat, aniž by odhalili, jaké má text skryté nedostatky. V seriózním městském nebo oblastním divadle se Camolettiho dramatika povětšinou zásadně neobjevuje. Už to je varovným signálem.
Kromě nedostatečné myšlenkové hloubky má text i další nedostatky. Aby nenechal svoji milenku Brigitte v den jejích narozenin doma samotnou, pozve ji Bernard na venkov, kde pravidelně tráví víkendy se svojí ženou Jacqueline. Aby před ní ospravedlnil přítomnost své milenky, pozve na víkend také svého přítele Roberta a k jeho škodě ho má v úmyslu představit jako milence své milenky Brigitte. Problém je v tom, že Bernard neví, že Robert je milencem jeho ženy, která si na nastávající víkend najala služebnu, jež se, k dovršení všeho maléru, také jmenuje Brigitte. Karty jsou rozdány dobře, ale autor s nimi vydrží hrát v potřebném tempu jenom chvíli. Vynalézavost ve vršení nečekaných nedorozumění je vynikající na začátku hry a pak postupně slábne, až nakonec ve druhé půlce, od scény spřádání japonské pomsty dál už vyloženě vaří z vody a hřeší na to, že tou dobou jsou už postavy divákům natolik sympatické, že si nikdo ani nevšimne, když jejich příběh plete z prdu kuličku.
Režisér Jaroslav Vondruška podal podle mého názoru v komedii Do pyžam! jeden ze svých nejlepších výkonů. Zprvu spletitý příběh je přehledně členěn do situací a situace jsou vynalézavě gradovány pomocí situačních gagů. Ty gagy sice vycházejí z Camolettiho primitivních žertů, jako jsou údery do genitálií anebo hrozba jimi, ale režisérem a herci jsou zpracovány s dokonalým timingem a se schopností počkat si na pointu. Text je vlastně několikrát převařená a jak nudle natažená anekdota. Ale právě díky skvělé režijní práci to na inscenaci ani moc nepoznáte. Ta vás baví od začátku do konce (a až zpětně vám dojde, že některé z těch fórů byly z autorského dna). Režisér má navíc oporu ve funkčním a esteticky mimořádně vychytaném scénografickém řešení a také v hudbě, se kterou neplýtvá, ale účinně napomáhá rytmizaci celku inscenace. Dokonce už před jejím začátkem pomocí hudebního podkresu chytře nastolí divácké očekávání svižného tempa komedie. A toto očekávání herci nezklamou.
Herecký kolektiv libického souboru je sehraný a jednotlivé výkony nesporně poučené. I proto si lze dovolit klást na ně o to vyšší nároky. Těm nejvyšším nejlépe vyhověli Žaneta Bergmanová v roli Brigitte 1 a David Skrbek jako zahradník. Oba působí na jevišti nebývale přirozeným dojmem, sice stylizují, ale uvolněně a bez tlačení na pilu. Zejména v první polovině hry jim zdatně sekunduje František Černý jako Bernard. Tomáš Čivrný vnáší do hry v roli Roberta obdivuhodnou energii, ale do vtipů a gagů se pokládá natolik, že se ocitá na samotné hraně mezi hraním a přehráváním.
Scéna k inscenaci (Jaroslav Vondruška a Miroslav Král) je nejen přehledná a funkční, ale disponuje i smyslem pro charakterizační detaily, jako je zlatem zdobený servírovací vozík atp. Vše jasně odkazuje ke snobskému zázemí domu a jeho obyvatel. Dobově pak scéna jasně ukotvuje příběh v současnosti. Holé stěny bez obrazů, které vkusně a nevtíravě kombinují světle šedou a tmavě šedou výmalbu v kontrastu s červenými nátěry rámů a futer odkazují k designovým interiérům dneška. Kostýmy (Miroslav Král a kolektiv souboru) tuto snahu dotahují ještě o krok dál. Všem hercům sedí, působí elegantně a nefundusově, charakterizují postavy a v jednotlivých převlecích s jemnou nadsázkou i změny okolností příběhu. Vrcholem je pak nápaditý rychlý převlek Brigitte 1 z kostýmu komorné do malé večerní přímo před očima diváků.
Kladů inscenace je jednoznačně víc než záporů, nad kterými ovšem nelze mávnout rukou.
Větrník PDF – Den 8. – Pátek
Větrník PDF ke stažení – Den 8. – Pátek
Michael Parker: Milostné manévry
Recenze: Milan Schejbal
DS J. K. Tyla, Mýto
Americký dramatik Michael Parker se může směle zařadit do společnosti anglosaských současných autorů komediálních her vedle Robina Hawdona, jehož Úžasnou svatbu jsme na KDP mohli rovněž vidět; Alana Ayckboruna a v neposlední řadě vedle těch nejlepších z nich – Raye a Michaela Coonyho (Návštěvníci pana Swana, Rodina je základ státu aj.). Zmíněný M. Parker se na českých jevištích teprve zabydluje. Je autorem do češtiny přeložené hry Láska, lži a doktorovo dilema a dosud nepřeložených her např. Sex, prosím, je nám šedesát nebo Hřích, sex a CIA.
Jeho nejznámější hra Zamilovaný velvyslanec (The Amorous Ambassador) uváděná též jako Zálety jeho excelence či Milostné manévry či Sukničkář již byla uvedena na několika profesionálních scénách. Autor v textu umně využívá osvědčené postupy komediálního žánru, jako jsou záměny, nedorozumění, výmluvy a lži tak, jak je známe z toho nejlepšího, co světová dramatika v této oblasti nabízí. Mám na mysli díla G. Feydaua, E. Labiche, O. Wildea. A důležitou roli zde hraje také převlek muže do ženského kostýmu, tak jak to k dokonalosti dovedl J. Brandon-Thomas v Charleyově tetě.
Ke svému inscenování si hru vybral také Ochotnický divadelní spolek J.K. Tyla Mýto, který ji inscenoval pod názvem Milostné manévry. V zásadě se snažil věrohodným způsobem převést předlohu do jevištního tvaru. Některými necitlivými škrty však znejasnil motivace jednání jednotlivých postav. Jako příklad může sloužit autorem napsaný dialog hned z počátku hry, kdy je jasně a pregnantně ozřejměna přítomnost komorníka Perkinse v rodině amerického velvyslance (byl tam přidělen americkou vládou, nikoliv vybrán rodinou, a ta se s jeho přítomností musí nějak vyrovnat). Proškrtání situace, kde Debbie až přehnaným způsobem vykresluje svého otce jako puritána, pak oslabuje její nátlak na převlek Joea do ženského kostýmu, což má opět další důsledky pro jeho reakci na tuto situaci atd. Těmito a podobnými úpravami textu si soubor značně zkomplikoval výchozí pozici, do jisté míry zredukoval vrstevnatost motivů a tím samotný děj posunul do lehce banálního vyznění. Režie si pak tímto připravila značné překážky, které se jí i díky celkovému žánrově-stylovému řešení nepodařilo překonat.
Mluvíme-li v tomto případě o situační komedii, resp. frašce, tak ta má jisté zákonitosti, prověřené generacemi divadelníků. Není vůbec výhodné, aby např. začátek hry, tj. dialog Debbie a Pekrinse, probíhal v tak pomalém tempu, které evokuje spíše psychologické motivace postav než jasné a pregnantní sdělení, které, pronášené bez zbytečných pauz, přináší pro diváka potřebnou informaci a navíc exponuje žánr. Toto se zlomí ve výborně ztvárněné scéně výměny skleniček a kaviáru, která je podpořena skvělou hudbou a kde je naplno uplatněn onen žánr frašky včetně příchodů a odchodů dveřmi. Bohužel, poté, co muzika dozní, se opět vše vrátí do nežádoucího temporytmu. Včetně příchodů a odchodů, kdy uplyne jevištně neúnosný čas, například mezi odchodem Harryho do ložnice a příchodem Debbie s Joem hlavními dveřmi. A tento princip se, bohužel, opakuje takřka v průběhu celé inscenace.
Rozpaky ovšem vyvolává i řešení a herecké zpracování většiny komediálních situací. Místo aby tyto situace byly rozehrány tak, že se divák baví tím, jakým způsobem postavy vyřeší prekérní situace, do nichž se dostanou, tj. proces těchto situací, jsme často svědky okamžitého výsledku, což zbavuje komedii jednoho ze základních pilířů, a to je zvědavost, JAK se postavy zachovají. A toto je to, co komedii dělá opravdovou komedií a vím moc dobře, že to není úplně jednoduché. Oné komediálnosti, podle mého názoru, nepomáhá ani režijně scénografické řešení, neboť např. hlavní vchod u pravého předního portálu je místem, které apriori symbolizuje spíše nenápadný prostor než důležitý příchod na jeviště. Nejvíc na to doplácí postava Lois, která by měla v závěru spíše vtrhnout dovnitř než se připlížit.
Také typové obsazení herců se nejeví, kromě postavy Perkinse, jako šťastné a hercům nepomáhají ani kostýmy, které často působí problematicky. Typizaci postav by jistě prospělo jasnější a důslednější chování (zejména postavě Harryho a Faye), které by ozřejmilo jejich funkci v celé inscenaci. Například to, proč Harryho nezajímá sekretářka jako žena, a tak bychom mohli pokračovat. Možné, ale problematické, se jeví obsazení kapitána Southe, zde Stoneové, ženou, neboť to částečně oslabuje „pomstu“ Lois svému muži. Ze všech postav pak nejvíce vyniká Perkins Václava Moravce, který zvládl oblouk od profesionálně netečného sluhy až k roztomile zamilovanému „mládenci“.
Rád bych na závěr souboru z Mýta poděkoval za soutěžní představení a upřímně jim popřál, aby se jim při dalších setkáních s komediemi zadařilo lépe a abych navázal na slova Petra Svobody, že komedií není nikdy dost a těch dobrých zejména!!!
Větrník PDF – Den 7. – Čtvrtek
Větrník PDF ke stažení – Den 7. – Čtvrtek
Sbírka na Vojtu Hawranka