Jubilejní L. ročník Národní přehlídky venkovských divadelních souborů Krakonošův divadelní podzim proběhl ve Vysokém nad Jizerou ve dnech 11.—19. října 2019 a zúčastnilo se ho sedm soutěžních inscenací.
Ze soutěžního programu je zcela evidentní drtivá převaha předloh komediálního charakteru nad těmi dramatickými. Je to dnes jev naprosto pochopitelný, zvláště v oblasti venkovského amatérského divadla, neboť mnohé soubory se takto ucházejí o větší diváckou přízeň. Čestnou výjimkou je pak drama inspirované antickou tragédií U Kočičí bažiny z pera irské autorky Mariny Carr, se kterým se jevištně poctivě utkalo Rádobydivadlo Klapý a především režisér Ladislav Valeš. Z ranku tzv. zábavného divadla jsme se mohli setkat s celou plejádou titulů rozličného zaměření, ale i kvality. Vedle výtečných klasických komedií Jak je důležité míti Filipa Oscara Wildea (zde pod názvem Víme, jak je důležité míti Filipa) a Naši furianti Ladislava Stroupežnického (zde ve svébytné úpravě Vlastimila Pešky a pod názvem Naši vaši furianti) jsme viděli úsměvnou veselohru podle původní hry i pozdějšího filmového scénáře Počestné paní aneb Mistr ostrého meče, tzv. lehkou frašku Marca Camolettiho Létající snoubenky (kvalitativně asi nejproblematičtější textová předloha, která za takřka 60 let své existence ztratila na jisté překvapivosti i apelativnosti), současnou úsměvnou komedii s jistými hořkými podtóny Je úchvatná Petera Quiltera či do značné míry autorský počin Zločin na Lipnici aneb Dracula je zpět (autor scénáře Martin Drahovzal volně podle románu Brama Stokera).
Z uvedeného výčtu je patrné a pozitivní, že s nekvalitními rádobykomediemi bulvárního zaměření se setkáváme na vysockém jevišti jen velmi zřídka. Co však nejvíce tlačí botu amatérského divadla (a to zdaleka nejen toho venkovského) je oblast režijní. Lhali bychom si navzájem, kdybychom tvrdili, že tomu tak není. A znovu opakuji, že vím, jak složitá a odpovědná režijní práce je a jak „nevinně“ mnohdy k této funkci členové amatérských souborů přijdou. Je to však v dnešním divadelním umění prakticky rozhodující složka jevištní realizace a nese zásadní podíl na celkovém vyznění inscenačního výsledku. Je pravda, že na letošním Krakonošově divadelním podzimu jsme jisté krůčky k lepšímu v této oblasti zaznamenali, ale jsou to opravdu jen krůčky. Tím samozřejmě neříkám, že se zde neobjevily výraznější režijní počiny, ale ty jsou zatím v menšině. Na tomto místě je nutné vyzdvihnout tolik potřebné vzdělávací akce, které jsou nedílnou součástí vysocké přehlídky, a v této souvislosti zejména Klub režisérů SČDO letos vedený režisérem Vladislavem Kracíkem a Jaromírem Kejzlarem, který by mohl stávající situaci posunout k lepšímu. Na poli hereckém (byť je herectví velmi úzce spjato s režií) můžeme mluvit o četnějších nadprůměrných, výjimečně výborných výkonech.
Jubilejní padesátý Krakonošův divadelní podzim zahájilo Ořechovské divadlo Ořechov u Brna, které ve Vysokém takřka „zdomácnělo“ a u místního publika si vydobylo značné renomé. Soubor, respektive jeho dramaturg, režisér, scénograf a hudební skladatel smysluplně upravil Stroupežnického Naše furianty pro potřeby svých herců a zpěváků (svou úpravu nazval Naši vaši furianti) a nazkoušel s nimi velmi kreativní inscenaci, ženoucí se v dynamickém tempu od gagu k dalšímu gagu. Přidáme-li k tomu vynikající scénografii (doslova malý český rybníček, ve kterém si vyřizujeme účty) a typicky ořechovskou divadelní poetiku, není divu, že se hlediště (zvláště v první půli soutěžního představení) skvěle bavilo. Škoda, že ve druhé polovině inscenace se prudký vodopád gagů vyčerpává a svým způsobem opakuje a potlačuje dějová fakta i motivace postav, důležité pro převyprávění a dovyprávění samotného příběhu. Jakoby se původní autor Ladislav Stroupežnický stále více prosazoval, leč aktéři mu to moc na jevišti neumožňují. I když jsme se báječně bavili, inscenační koncept sliboval víc.
Marina Carr, ceněná současná autorka, je dramatička spjatá s irskou krajinou, jež přiznává antickou či shakespearovskou inspiraci a má ambici psát hry na tragickém půdorysu a se silným, často ponurým příběhem, v jehož ohnisku obvykle stojí rodinné vztahy, velmi často pak mateřství jako takové. Tvorba režiséra Ladislava Valeše, jeho Rádobydivadla Klapý a Mariny Carr mají tolik styčných bodů, že jejich setkání bylo dříve či později pravděpodobně nevyhnutelné, přinejmenším v rovině dramaturgické. Drama drátenice Hester Swanové, která má být vyhnána ze „své“ Kočičí bažiny, protože bývalý milenec a otec jejího dítěte se hodlá oženit s mladší a movitější ženou, odhaluje dávnou vinu a vede k tragickému konci. Autorka se přitom netají inspirací v příběhu Médey, ve hře vedle sebe existují svět mrtvých a svět živých, řeší se téma mateřství, ale také sebeklam, zločin a trest atd. Jde o útvar mnohovrstevnatý a velmi komplikovaný, náročný (i pro renomované profesionály) na nalezení dramaturgicko-režijního konceptu, ale i odpovídajícího způsobu herectví. Je nutné říci, že výše zmíněné se režisérovi a souboru podařilo nalézt jen částečně a že soutěžní představení bylo v mnoha ohledech problematické. Herecky inscenaci kraluje Vlaďka Zborníková jako Hester, z dalších postav působí nejzajímavěji Duch Josefa Swana Jiřího Chadraby či Kočičí žena Liběny Štěpánové. Nelze nezmínit věc zásadní – Hester Swanová je také nositelkou rodové kletby, která přechází z matky na dceru. Z tohoto důvodu musíme považovat nahrazení dcery synem (byť Kristián Valeš předvedl velmi zdařilý a sympatický výkon) za největší chybu v koncepci celé inscenace. V dobrém slova smyslu ambiciózní, respektu hodný a odvážný divadelní projekt zůstal tentokrát jevištně nenaplněn.
Veselohru Mistr ostrého meče napsal v roce 1940 k oslavám 600 let Pardubic Karel Rudolf Krpata, o čtyři roky později se dočkala filmového zpracování, které známe jako Počestné paní pardubické (scénář Karel Steklý, režie Martin Frič). V devadesátých letech minulého století původní předlohu i filmový scénář upravil režisér Gustav Skála a tento kompilát pod názvem Mistr ostrého meče se stal výchozím bodem inscenace DS Bratří Mrštíků Boleradice. A nutno říci, že volba to byla v zásadě správná, a to především proto, že souboru v čele s režisérkou Ivou Kahounovou se podařilo přehledně jevištně převyprávět základní uzlové body příběhu – byť je tento značně jednoduchý a z dnešního pohledu až naivní, je v silách současných boleradických divadelníků takovýto titul zvládnout. Je ovšem v takovémto případě důležité nejen, že se příběh vypráví, ale také jakým způsobem se vypráví, zvlášť v důsledném výběru hereckých výrazových prostředků. A zde vidíme značné rezervy. Není totiž patrný ústřední princip, podle kterého by použité herecké prostředky vytvořily dohromady sladěný celek. Z tohoto pohledu nejvíce zaujaly výkony např. Zbyňka Hádera (Jiří Zelinger), Marie Sokolářové (hraběnka Terezie Eleonora) či Jany Glocové Jirkalové (Helena Lechnerová). Na straně druhé herecko-režijní pojetí některých postav působilo jako z jiného „soudku“ a vyvolávalo značné rozpaky. Je nutné zmínit také velmi zdařilé a funkční scénické řešení, které umožňovalo rychlé změny prostředí, a skvělé kostýmy (scéna a kostýmy Jana Kahounová), které asi nejvíce odkazovaly k jistému „retrostylu“ a jemné nadsázce, které by inscenaci jako celku velmi slušely.
Hra francouzského komediografa italského původu Marca Camolettiho Létající snoubenky, se kterou se představil DS Zdobničan Vamberk, je bulvární zápletkovou komedií. Základní zápletkou je polygamické jednání Bernarda, který si své milenky vybírá zásadně z leteckých společností. Tři letušky se tak v jeho pařížském bytě pravidelně střídají podle letových řádů. A nebyla by to komedie, kdyby bouře nad Atlantikem a zpoždění linek nezpůsobily katastrofu… Létající snoubenky jsou spíše konverzační než situační komedií a jsou postaveny na slovním humoru. Je však nutné, pokud má tento humor fungovat v plné síle, aby na sebe jednotlivé postavy reagovaly, aby slovní jednání vycházelo ze sdělení partnera a aby byl poskytnut divákovi dostatečný prostor k tomu, aby viděl a mohl si „užít“ proces řešení jednotlivých situací. To se, bohužel, vamberským divadelníkům dařilo při jejich soutěžním představení jen zřídka. Jednou ze základních podmínek dobré komedie je správné typové obsazení. To se projevilo spíše u dámského obsazení než u pánského, kterému by prospělo, kdyby obě role hráli vrstevníci, jak je autorem předepsáno (nebo by měl být jejich věkový rozdíl zdůvodněn). Roli služky Berty si zahrála režisérka Alena Joachimsthalerová, která byla díky svému hereckému projevu a smyslu pro pointování herecky nejpřesnější a nejvíce se blížila požadavkům, které tato populární, i když z dnešního pohledu již trochu vyčpělá komedie vyžaduje.
DS Havlíček Zákupy přivezl letos do Vysokého nad Jizerou inscenaci Víme, jak je důležité míti Filipa v úpravě a režii Jiřího M. Šimka, jejíž základ tvoří nejklasičtější konverzační komedie Jak je důležité míti Filipa Oscara Wildea. Tato mistrně napsaná hra je plná aforismů, bonmotů, paradoxů a absurdit a z dialogů čiší břitký humor, ironie, sarkasmus. Na jednoduchém příběhu, který sám o sobě nepostrádá parodické a absurdní motivy, se autor mistrně vysmívá morálce tehdejší viktoriánské společnosti. Ovšem nejen ji – jakoby od viktoriánské Anglie k dnešku uběhlo jen pár let… A jak s touto lehkovážnou komedií pro vážné lidi naložil soubor ze Zákup? Tvůrci programově rezignovali na alespoň pokus se prostřednictvím této hry nějakým způsobem vyjádřit k dnešku. A navíc pomocí připsaných písniček, jejichž literární hodnota značně za Wildem pokulhává, nabídli divákům sladkobolný příběh spíše v oděvu vaudevillu než břitké konverzační komedie. Dialogy neperlily, herci v představení působili opatrně, až cudně, nedostávalo se patřičné energie a napětí. Pouze představitelky Gvendolíny a Cecílie občas naznačily, jak herecky přistupovat k nadsázce při konverzaci a přitom držet charakter postavy. Samozřejmě, soubor má právo upravit si Wildeovu předlohu k obrazu svému, leč nenáročným vaudevillem nepřinesl žádnou novou divadelní kvalitu, která by tento krok ospravedlnila.
Současný anglický dramatik Peter Quilter je autor komedií s výraznou výchozí situací a prolínáním komediálních prvků s dramatickými. Pracuje velmi obratně s nedorozuměním a paradoxem, ale také se sentimentem, osvědčuje smysl pro anglický humor a jeho dialogy jsou duchaplné a brilantní, přiznaně inspirované právě Oscarem Wildem. Alena Říhová, režisérka Dobřichovické divadelní společnosti Dobřichovice, si z jeho tvorby vybrala textovou předlohu Je úchvatná, která je inspirovaná životem a „dílem“ pěveckého fenoménu Ameriky čtyřicátých let minulého století Florence Foster Jenkinsovou. Režisérka text zkrátila na únosnou míru při zachování a srozumitelnosti původního příběhu, navíc pracuje s kontextem a uvádí příběh do širších souvislostí prostřednictvím promítaných fotografií či hudebních čísel. A hlavně – v kontextu letošní přehlídky jsme poprvé byli svědky komplexního jevištního tvaru s přesným dramaturgicko-režijním konceptem, domyšleným a pointovaným ve všech složkách (scénografie, hudební a světelný plán) a velmi dobře interpretačně odvedený, a to jak herecky, tak pěvecky. Quilternovu hru Je úchvatná nelze inscenovat bez představitelů čtyř hlavních rolí, kteří musí disponovat konverzačními schopnostmi a také schopností partnerské souhry, o řemeslné vybavenosti nemluvě. A Dobřichovičtí takové mezi sebou mají. Kraluje jim samozřejmě Eugenie Koblížková v roli Florence, která nejenže skvěle zpívá, ale dokáže zprostředkovat i Florencinu šťastnou povahu a její charisma. Výhrou inscenace je i Dušan Navařík jako Cosma McMoon, jenž nejen skvěle hraje na klavír, ale dokáže na jevišti bez zbytečných gest opravdu existovat. Těmto dvěma výborně sekundují Ondřej Nováček coby partner Florence a Kateřina Filla Věnečková jako kreativní kamarádka Dorothy. Přes drobné „vady na kráse“ (příliš jednostrunné pojetí postavy služky Maríi či temporytmus kolem pohřbu psíka Punti) mně nezbývá, než citovat mou milou kolegyni Petru Richter Kohutovou: Úchvatná byla úchvatná.
Martin Drahovzal není ve Vysokém nad Jizerou neznámou osobností, se souborem Mrsťa Prsťa zde zaznamenal již nejeden úspěch. Tentokrát se postavil coby autor a režisér do čela Malé Divadelní Kumpanie Kouřim, která uzavřela soutěžní část přehlídky inscenací Zločin na Lipnici aneb Dracula je zpět. Jde o autorskou variaci na upírské téma, jejímž cílem je parodovat jednak známý román Dracula irského spisovatele Brama Stokera a pak také tzv. béčkové hororové filmy (např. Romero), v nichž se vždy parta mladých lidí někam vydá s cílem něco zažít a potká je tragický konec. Celkové parodické uchopení látky podtrhuje i fakt, že režie pracuje s klišé, a to jak filmovými, tak divadelními, a reálné či realistické situace střídají ty, ve kterých se hororový film natáčí a postupně do obou těchto světů zasahují i „praví“ upíři. Je škoda, že zejména v první polovině inscenace nedostáváme do hlediště dostatečně zřejmý inscenační klíč a že zmíněné světy nejsou herecky důsledněji akcentovány. Příběh tak působí zbytečně komplikovaně a zdlouhavě. Ve druhé polovině již inscenace funguje přehledněji a tím i mnohem působivěji, a to ve všech složkách. Z hereckého kolektivu nejvíce zaujali Tereza Benešová jako Terka, kterou v řádu žánru zachraňují songy Daniela Hůlky ze známého muzikálu, a také Tomáš Musil v roli Tom / Jonathan.
Tolik k soutěžní části. Krakonošův divadelní podzim je ovšem i bohatý doprovodným programem, který v sobě zahrnuje řadu aktivit. Letošní ročník zahajovalo mimosoutěžní představení místního DS Krakonoš Vysoké nad Jizerou Republiku za koně a fotbal, mohli jsme shlédnout vítěznou inscenaci národní přehlídky divadla jednoho herce Do kalhot! autora a protagonisty Jaroslava Střelky, pohádku O Budulínkovi v podání Divadla Kapsa Andělská Hora, recesistní pásmo Možná přijde i Krakonoš příležitostného spolku Vobskočák, koncert v kostele pěveckého sboru Mládí z Jablonce nad Jizerou a na závěr jsme mohli obdivovat Taneční divadlo BUFO Martina Packa v představení Tadáda dib tadáda a Letí smetí. A nechyběla ani tradiční beseda s osobností – tentokrát s Tomášem Töpferem. Rád bych se při této příležitosti zmínil i o velmi zdařilé výstavě ve vysockém muzeu, která mapuje historii padesáti ročníků Národní přehlídky venkovských divadelních souborů. Nemohu samozřejmě zapomenout ani na tolik potřebné a užitečné vzdělávací semináře. Vedle již zmíněného Klubu režisérů SČDO to byl již 8. ročník Semináře KDP – tzv. „půdičkářů“, letos přejmenovaných na „pun-tičkáře“, pod vedením Rudolfa Felzmanna a krátce i Martina Haka a KDP mladým s lektory Hanou Marvanovou a Petrem Theodorem Pidrmanem. Podle mého názoru by bylo velmi přínosné a užitečné (i pro budoucnost celé přehlídky), pokud by seminář KDP mladým mohl probíhat celý týden a mohli se ho účastnit nejen semilští gymnazisté.
Jubilejní padesátý ročník Krakonošova divadelního podzimu ve Vysokém nad Jizerou končí. Za dobu své existence jednoznačně tento festival prokázal svou smysluplnost, stejně jako prokázalo svou smysluplnost samotné divadlo nebo, chcete-li, divadelní umění. Často přemýšlím, proč si lidé před několika tisíci lety vlastně divadlo vymysleli, a docházím vždy ke stejnému závěru, že je to proto, že lidé ke své existenci prostě potřebují sdílet společný zážitek a to jim žádné jiné umění zprostředkovat neumí. Mnozí předpovídali v souvislosti s vyná-lezem filmu, televize a dalšími a dalšími médii, včetně těch elektronických, konec divadla, že už divadlo nebude mít co říct. A ejhle! Divadlo existuje a jsem přesvědčen, že existovat bude i nadále. Pokud budou ti na jevišti a ti v hledišti prožívat hluboký společný divadelní zážitek, budou se znovu a znovu lidé do divadel vracet. Přeji upřímně Krakonošovu divadelnímu podzimu, aby oněch hlubokých divadelních zážitků zažíval i v budoucnu co nejvíce, neboť jak říká význačný evropský divadelník: Opona, která se zvedá, přináší naději. Opona, která padá, přináší jen otazníky.
Milan Schejbal
Vyšlo ve Větrníku č. 10