Recenze: Alexandr Gregar

DS Vojan Desná – Mladá haluz

Skutečné katastrofy přicházejí se šuměním holubích křídel,“ připomíná program k inscenaci této Kohoutovy jednoaktovky při uvedení v Západočeském divadle v Chebu v roce 2007 – i tak lze pojmenovat, když se z ničeho nic „normální“ událost, normální návštěva, promění v drama, totiž: slavné autorce bestseleru o tragických událostech ve waršavském ghetu v roce 1942 se ohlásí žena, která by si s ní chtěla o té knize popovídat… Ne vše je od počátku jasné, brzy se dozvíme, že žena ani není novinářka, že nepůjde o rozhovor pro tisk, ale spíše o (téměř detektivní) objasnění okolností, souvisejících s vydáním oné slavné knihy, o úlohu a o život jeho autorky, kterou knížka proslavila a z níž profituje –  a s tím spojenou úlohu ženy na návštěvě. Jednoduchý princip pro dramatickou situaci, která v narůstajícím čase odhalí pravý důvod návštěvy – a morální apel, spočívající v odhalování pravdy kolem autorství knihy, o vyrovnání se s minulostí a narovnání křivd, o stanovení odpovědnosti, o pojmenování viny a stanovení trestu. Pavel Kohout spřádá rafinovaný dialog, kterým odhaluje mnohé, a nejen minulé tragédie koncentrované např. v židovském údělu, ale i v hledání společenské i osobní odpovědnosti za to, co jsme činili a činíme… Autor hledá konkrétní pojmenování pravdy a spravedlnosti, navíc i v jakémsi detektivním formátu, kterým nabízí možnosti řešení – byť často z textu vyskočí i řada Kohoutových osobních traumat, s nimiž se tento autor po léta vyrovnává jako člověk i jako spisovatel. Navíc to dělá i s velkou mírou nadsázky, kterou ostatně obsahuje i titul – kyanid o páté není právě lahodný  čaj.

V podání Vlaďky Koďouskové a Ivy Halamové z desenského souboru (v režii Lukáše Frydry-cha) jsme viděli konkrétní pokus o realizaci tohoto textu, který samozřejmě především nabízí mimořádnou hereckou příležitost – pokud mají herečky odvahu popasovat se s tak mimořádně výraznými ženskými postavami, utkat se s komplikovaným, ale jemným předivem příběhu a každé situaci vtisknout odpovídající významy. Pokud se hraje pouze v lineární rovině textu, pak není snadné ho ve všech jeho souvislostech dešifrovat.

Desenští navíc vsadili na jistý stereotyp, na temnou notu příběhu. Což předznamenávají již v úvodu inscenace – zcela prostý, normální a nedramatický telefonický rozhovor povyšují až na osudovou událost. Ta však má teprve přijít, a o dost později. Jakoby stále přítomná osudovost je neodbytná a repliky protagonistek jsou poznamenány patosem, který občas umocní i hudební violoncellový podkres v inscenaci několikrát použitý.  Škoda, že více než živý dialog, který by diváka vedl (i příběhem), slyšíme pouze tezovité věty, spíše přednášené, recitované, než nutně a zdůvodněně sdělované; plastičtěji a osobnější dialog by měl větší dramatický účinek.  Herečky na to určitě mají, jenže tvůrci (režisér a protagonistky příběhu) jakoby nedostatečně zkoumali okolnosti a důvody jednání postav a vystačili si pouze s literou textu se základní informací. Ale abychom nekřivdili, obě protagonistky určitě velmi dobře vědí, co hrají, a berou své role velmi vážně. O jejich dramatické vyjádření se však  pokoušejí prostředky ne zcela adekvátními.  Role Žofie jistě nabízí Vlaďce Koďouskové celou pestrou škálu jednání, úhybných manévrů a kličkování – jen ji najít a využít. Také Irena postupně realizuje svůj plán vedoucí k odhalení pravdy a trestu, povětšině však rovněž jen prostřednictvím slovního jednání. Byť živější – „nemramorová“ – dynamičtější a temperamentnější herecká kreace by nebyla na škodu. Což by mohlo logičtěji vést i k překvapivému obratu v závěru a pointa, rozklíčování hry, by jistě byla přesvědčivější – byť je ono téma (či témata) Kyanidu o páté poměrně náročné  rozkrýt  jednoznačně – pokud nezůstaneme pouze u elementárních asociací, mezi něž patří např. i lidská či autorská odpovědnost, míra viny či adekvátnost trestu, smíření… Ale pokus o rozklíčování záhad, které text nabízí, lze desenskému souboru přičíst k dobru.

Inscenace (z výše uvedeného) působí poněkud melodramaticky – a nejen v hereckém provedení, i v ostatních složkách. Herecký potenciál obou protagonistek je však nesporný a pozoruhodný je i režijní koncept, především stylovou čistotou (scénografie, prostor, hudba… k zamyšlení snad může být např. tvarování kostýmů, které by dotvořily charakter postav, ale to v tomto případě je pouhá poznámka pod čarou). Větší a soustředěnější pozornost by určitě  zasloužilo výraznější a jasnější budování dramatických situací i jejich rytmus a pointování v rámci inscenace. A samozřejmě především důraz na konkrétní herecké jednání.

Hlavně je třeba vyzdvihnout odvahu souboru z Desné realizovat tento náročný a méně známý i málo hraný opus české dramatické literatury.  Znalí lidé si ho vybavují pouze z Rajmontovy inscenace Národního divadla s charismatickou Vlastou Chramostovou v roli Zosie (u desenských Žofie) z roku 1997, resp. z jejího televizního záznamu z roku 1999. Druhé – a zatím poslední – jevištní uvedení na profesionálních scénách bylo ono chebské… Navíc obě desenské herečky, Vlaďka Koďousková i Iva Halamová, režisér i autor hudby, by určitě vyšli z tohoto nerovného zápasu se ctí a diplomem za odvahu. Letos právě pětadevadesátiletý autor Pavel Kohout by byl určitě potěšen.