DS Ledříček při TJ Sokol Kláštěrec nad Orlicí
Hra Frau Müller muss weg od německého dramatika Lutze Hübnera měla premiéru v roce 2010 v Drážďanech a stala se hitem posledních let. Do češtiny ji přeložil Michal Kotrouš pod názvem Úča musí pryč a u nás ji od té doby úspěšně nazkoušelo několik divadel. Za všechny si dovolím citovat herce Slováckého divadla Josefa Kubaníka, který v jednom rozhovoru pro tisk uvedl, že: „Kdyby to divadelní provoz dovoloval, mohli bychom hrát Úču denně. Takový je zájem.“ A přitom se nejedná o nějak výjimečnou hru. V čem to je, že má takovou odezvu u publika?
Je to především v samotném, dnes velmi ožehavém tématu: učitel / rodič / žák. Tématu vztahu ke vzdělání a výchově. A tomu přece všichni rozumíme, přesněji domníváme se, že rozumíme, protože v naprosté většině jsme, či byli jsme, rodiče a máme, či měli jsme, své školou povinné potomky. A pro ty potomky přeci přirozeně chceme vždy to nejlepší. A to mnohdy bez ohledu na ostatní. Prostě hra se trefila do tématu, se kterým se každodenně v nějaké podobě potkáváme. Navíc hra je napsána v komickém žánru a nemá mnoho postav, většina z nich jsou ženy, prostě ideální kousek pro amatérský soubor, který chce dělat divadlo teď a tady.
A byla to také volba souboru Ledříček z Klášterce nad Orlicí. Souboru, který začínal na klasických i současných veselohrách (cituji z programu) a jehož dramaturgická orientace se v posledních letech přesouvá od čistě zábavných kusů ke hrám, které s humorem reflektují současnou společenskou realitu. A za takovou dramaturgii je třeba soubor pochválit.
Ale dobrá volba je jen jeden z kroků ke zdařilé inscenaci. První, důležitý, ale potom musejí následovat další. Jako například umět hru přečíst kritickým okem, nespolehnout se, že vše, co napsal autor, je výborné, logické a bez, tak říkajíc, skrytých vad. Ani Shakespeare nenapsal stejně výborné hry, jako je třeba Hamlet. Prostě řečeno, musím si jako režisér amatérského souboru umět poradit s místy ve hře, které mohou být od autora sporné, či nelogické. (například proč Marie vezme tašku Milerové a odchází s ní za dveře – takto je to napsané v režijní poznámce ve hře, ale když se jen mechanicky splní, co napsal autor, může z toho vzniknout podivný nesmysl). Ale to je jen jeden z příkladů, které režisér včerejší inscenace jevištně nijak nevyložil.
Dále režisér musí umět takříkajíc číst mezi řádky, aby odhalil, proč každá postava jedná tak a tak. Jaké motivace ji vedou ke konkrétnímu jednání v každém určitém místě hry. Neudělá – li to, pak se stane při aranžování pouhým posunovačem herců po jevišti, bez smyslu k psychologickému vnímání situace, ve kterých se budou herci vyskytovat.
Dále při čtení hry musím jako režisér odhadnout, v jakém žánru autor hru napsal, a rozhodnout se, zda ho dodržím, či se od něj odchýlím, a také zda to text snese. Situace, která je napsaná v žánru komedie, nemusí fungovat v jiném inscenačním stylu. A naopak. Domnívám se, že se to stalo souboru z Klášterce. Jestliže se chtěl držet podtitulu hry, že je to komedie z třídní schůzky, pak včerejšímu večernímu představení, bohužel, chyběla komediální lehkost a nadsázka. Chtěl text nastudovat jen jako příběh z všedního života? Potom ovšem v tomto stylu hra „šustí papírem“ (zvláště v partu učitelky Milerové). Vážné téma se nemusí hrát vážně. Ona se totiž komedie nemusí odehrávat jen ve slovní rovině (jako například u konverzačních komedií O. Wildeho), ale v situacích, které vyznívají komicky. A ty je potřeba vymyslet. Vymyslet takové situace pro postavy, ve kterých by repliky těchto postav vyzněly komicky. Samy o sobě totiž komicky příliš neznějí. A to jsem také včera postrádal. Zřejmě z nezkušenosti herců i režie se totiž jen mluvilo, tu rychleji, tu pomaleji, někdy až překotně, aniž by herečce na to stačila mluvní technika, ale málo se jednalo.
Navíc si myslím, že ani půdorysné řešení scény, které je pojednané jako školní třída, nebylo šťastné, neboť neumožňovalo využívat kukátkového jeviště s jeho čtvrtou stěnou, ale stále nutilo herce chovat se jako v klasické třídě. Docházelo pak ke vzájemnému krytí postav, nebo naopak k podivně naaranžovaným promluvám do publika, když z logiky promluvy mám komunikovat s lidmi ve třídě. A ne je mít za mými zády.
Vnímal jsem, že včerejšímu představení chyběla větší zkušenost herců i režie. Není to však důvod k odsudku. Všichni jsme nějak začínali a prali se s divadlem, co znamená svět. A proto věřím, že třeba už příště, poučen, Ledříček se zbaví začátečnických chyb.
Jaroslav Kodeš
