Recenze: Milan Schejbal
DS J. K. Tyla, Mýto
Americký dramatik Michael Parker se může směle zařadit do společnosti anglosaských současných autorů komediálních her vedle Robina Hawdona, jehož Úžasnou svatbu jsme na KDP mohli rovněž vidět; Alana Ayckboruna a v neposlední řadě vedle těch nejlepších z nich – Raye a Michaela Coonyho (Návštěvníci pana Swana, Rodina je základ státu aj.). Zmíněný M. Parker se na českých jevištích teprve zabydluje. Je autorem do češtiny přeložené hry Láska, lži a doktorovo dilema a dosud nepřeložených her např. Sex, prosím, je nám šedesát nebo Hřích, sex a CIA.
Jeho nejznámější hra Zamilovaný velvyslanec (The Amorous Ambassador) uváděná též jako Zálety jeho excelence či Milostné manévry či Sukničkář již byla uvedena na několika profesionálních scénách. Autor v textu umně využívá osvědčené postupy komediálního žánru, jako jsou záměny, nedorozumění, výmluvy a lži tak, jak je známe z toho nejlepšího, co světová dramatika v této oblasti nabízí. Mám na mysli díla G. Feydaua, E. Labiche, O. Wildea. A důležitou roli zde hraje také převlek muže do ženského kostýmu, tak jak to k dokonalosti dovedl J. Brandon-Thomas v Charleyově tetě.
Ke svému inscenování si hru vybral také Ochotnický divadelní spolek J.K. Tyla Mýto, který ji inscenoval pod názvem Milostné manévry. V zásadě se snažil věrohodným způsobem převést předlohu do jevištního tvaru. Některými necitlivými škrty však znejasnil motivace jednání jednotlivých postav. Jako příklad může sloužit autorem napsaný dialog hned z počátku hry, kdy je jasně a pregnantně ozřejměna přítomnost komorníka Perkinse v rodině amerického velvyslance (byl tam přidělen americkou vládou, nikoliv vybrán rodinou, a ta se s jeho přítomností musí nějak vyrovnat). Proškrtání situace, kde Debbie až přehnaným způsobem vykresluje svého otce jako puritána, pak oslabuje její nátlak na převlek Joea do ženského kostýmu, což má opět další důsledky pro jeho reakci na tuto situaci atd. Těmito a podobnými úpravami textu si soubor značně zkomplikoval výchozí pozici, do jisté míry zredukoval vrstevnatost motivů a tím samotný děj posunul do lehce banálního vyznění. Režie si pak tímto připravila značné překážky, které se jí i díky celkovému žánrově-stylovému řešení nepodařilo překonat.
Mluvíme-li v tomto případě o situační komedii, resp. frašce, tak ta má jisté zákonitosti, prověřené generacemi divadelníků. Není vůbec výhodné, aby např. začátek hry, tj. dialog Debbie a Pekrinse, probíhal v tak pomalém tempu, které evokuje spíše psychologické motivace postav než jasné a pregnantní sdělení, které, pronášené bez zbytečných pauz, přináší pro diváka potřebnou informaci a navíc exponuje žánr. Toto se zlomí ve výborně ztvárněné scéně výměny skleniček a kaviáru, která je podpořena skvělou hudbou a kde je naplno uplatněn onen žánr frašky včetně příchodů a odchodů dveřmi. Bohužel, poté, co muzika dozní, se opět vše vrátí do nežádoucího temporytmu. Včetně příchodů a odchodů, kdy uplyne jevištně neúnosný čas, například mezi odchodem Harryho do ložnice a příchodem Debbie s Joem hlavními dveřmi. A tento princip se, bohužel, opakuje takřka v průběhu celé inscenace.
Rozpaky ovšem vyvolává i řešení a herecké zpracování většiny komediálních situací. Místo aby tyto situace byly rozehrány tak, že se divák baví tím, jakým způsobem postavy vyřeší prekérní situace, do nichž se dostanou, tj. proces těchto situací, jsme často svědky okamžitého výsledku, což zbavuje komedii jednoho ze základních pilířů, a to je zvědavost, JAK se postavy zachovají. A toto je to, co komedii dělá opravdovou komedií a vím moc dobře, že to není úplně jednoduché. Oné komediálnosti, podle mého názoru, nepomáhá ani režijně scénografické řešení, neboť např. hlavní vchod u pravého předního portálu je místem, které apriori symbolizuje spíše nenápadný prostor než důležitý příchod na jeviště. Nejvíc na to doplácí postava Lois, která by měla v závěru spíše vtrhnout dovnitř než se připlížit.
Také typové obsazení herců se nejeví, kromě postavy Perkinse, jako šťastné a hercům nepomáhají ani kostýmy, které často působí problematicky. Typizaci postav by jistě prospělo jasnější a důslednější chování (zejména postavě Harryho a Faye), které by ozřejmilo jejich funkci v celé inscenaci. Například to, proč Harryho nezajímá sekretářka jako žena, a tak bychom mohli pokračovat. Možné, ale problematické, se jeví obsazení kapitána Southe, zde Stoneové, ženou, neboť to částečně oslabuje „pomstu“ Lois svému muži. Ze všech postav pak nejvíce vyniká Perkins Václava Moravce, který zvládl oblouk od profesionálně netečného sluhy až k roztomile zamilovanému „mládenci“.
Rád bych na závěr souboru z Mýta poděkoval za soutěžní představení a upřímně jim popřál, aby se jim při dalších setkáních s komediemi zadařilo lépe a abych navázal na slova Petra Svobody, že komedií není nikdy dost a těch dobrých zejména!!!
