Recenze: Luděk Horký
DS Vojan, Libice nad Cidlinou
Anotace v programové brožuře slibuje „brilantní situační komedii o zakrývání manželské nevěry, která si neklade jiný cíl než pobavit diváka“. A co anotace slibuje, to inscenace plní. V dobrém i ve zlém. V dobrém zejména díky brilantní režii Jaroslava Vondrušky, který velmi dobře cítí a ctí žánr situační komedie a žádnou dobrou příležitost k situačnímu gagu nenechá bez povšimnutí. Ve zlém zejména díky textu francouzského komediografa Marca Camolettiho, který sleduje skutečně jen jediný cíl, a sice ubavit diváky k smrti, a hlavně jim proboha nenabídnout žádnou jinou myšlenkovou nadstavbu. A to ještě bez námahy vytvořit už v textu natolik vynalézavý řetězec natolik důvtipných komických situací, že už sama tato vynalézavost a důvtipnost by se byla stala onou přidanou myšlenkovou hodnotou ve smyslu autorské hravosti. Text hry je zkrátka sice řemeslně zručně napsaný, ale jinak literárně podprůměrný. Je to šikovně vyrobený brak.
Hvězdná kariéra ženevského rodáka italského původu Marca Camolettiho začala v roce 1958, kdy byly v Paříži uvedeny tři jeho hry souběžně. Hra Dobrá Anna dokonce dosáhla 1300 repríz. Jeho nejslavnější situační komedie Létající snoubenky byla v roce 1991 zapsána do Guinessovy knihy rekordů jako nejhranější francouzský titul na světě. Ano. Camoletti byl přeložen do 55 světových jazyků a dodnes se s jeho komediemi potkáváme na mnoha jevištích v Čechách, na Moravě i ve Slezsku. Vesměs díky produkci profesionálních zájezdových agentur nebo díky divadelním amatérům, kteří se agenturami nechali inspirovat, aniž by odhalili, jaké má text skryté nedostatky. V seriózním městském nebo oblastním divadle se Camolettiho dramatika povětšinou zásadně neobjevuje. Už to je varovným signálem.
Kromě nedostatečné myšlenkové hloubky má text i další nedostatky. Aby nenechal svoji milenku Brigitte v den jejích narozenin doma samotnou, pozve ji Bernard na venkov, kde pravidelně tráví víkendy se svojí ženou Jacqueline. Aby před ní ospravedlnil přítomnost své milenky, pozve na víkend také svého přítele Roberta a k jeho škodě ho má v úmyslu představit jako milence své milenky Brigitte. Problém je v tom, že Bernard neví, že Robert je milencem jeho ženy, která si na nastávající víkend najala služebnu, jež se, k dovršení všeho maléru, také jmenuje Brigitte. Karty jsou rozdány dobře, ale autor s nimi vydrží hrát v potřebném tempu jenom chvíli. Vynalézavost ve vršení nečekaných nedorozumění je vynikající na začátku hry a pak postupně slábne, až nakonec ve druhé půlce, od scény spřádání japonské pomsty dál už vyloženě vaří z vody a hřeší na to, že tou dobou jsou už postavy divákům natolik sympatické, že si nikdo ani nevšimne, když jejich příběh plete z prdu kuličku.
Režisér Jaroslav Vondruška podal podle mého názoru v komedii Do pyžam! jeden ze svých nejlepších výkonů. Zprvu spletitý příběh je přehledně členěn do situací a situace jsou vynalézavě gradovány pomocí situačních gagů. Ty gagy sice vycházejí z Camolettiho primitivních žertů, jako jsou údery do genitálií anebo hrozba jimi, ale režisérem a herci jsou zpracovány s dokonalým timingem a se schopností počkat si na pointu. Text je vlastně několikrát převařená a jak nudle natažená anekdota. Ale právě díky skvělé režijní práci to na inscenaci ani moc nepoznáte. Ta vás baví od začátku do konce (a až zpětně vám dojde, že některé z těch fórů byly z autorského dna). Režisér má navíc oporu ve funkčním a esteticky mimořádně vychytaném scénografickém řešení a také v hudbě, se kterou neplýtvá, ale účinně napomáhá rytmizaci celku inscenace. Dokonce už před jejím začátkem pomocí hudebního podkresu chytře nastolí divácké očekávání svižného tempa komedie. A toto očekávání herci nezklamou.
Herecký kolektiv libického souboru je sehraný a jednotlivé výkony nesporně poučené. I proto si lze dovolit klást na ně o to vyšší nároky. Těm nejvyšším nejlépe vyhověli Žaneta Bergmanová v roli Brigitte 1 a David Skrbek jako zahradník. Oba působí na jevišti nebývale přirozeným dojmem, sice stylizují, ale uvolněně a bez tlačení na pilu. Zejména v první polovině hry jim zdatně sekunduje František Černý jako Bernard. Tomáš Čivrný vnáší do hry v roli Roberta obdivuhodnou energii, ale do vtipů a gagů se pokládá natolik, že se ocitá na samotné hraně mezi hraním a přehráváním.
Scéna k inscenaci (Jaroslav Vondruška a Miroslav Král) je nejen přehledná a funkční, ale disponuje i smyslem pro charakterizační detaily, jako je zlatem zdobený servírovací vozík atp. Vše jasně odkazuje ke snobskému zázemí domu a jeho obyvatel. Dobově pak scéna jasně ukotvuje příběh v současnosti. Holé stěny bez obrazů, které vkusně a nevtíravě kombinují světle šedou a tmavě šedou výmalbu v kontrastu s červenými nátěry rámů a futer odkazují k designovým interiérům dneška. Kostýmy (Miroslav Král a kolektiv souboru) tuto snahu dotahují ještě o krok dál. Všem hercům sedí, působí elegantně a nefundusově, charakterizují postavy a v jednotlivých převlecích s jemnou nadsázkou i změny okolností příběhu. Vrcholem je pak nápaditý rychlý převlek Brigitte 1 z kostýmu komorné do malé večerní přímo před očima diváků.
Kladů inscenace je jednoznačně víc než záporů, nad kterými ovšem nelze mávnout rukou.
