Recenze: Luděk Horký
Spojené farnosti, Zbraslav
Zatímco Tarzan je malý chlapec z Anglie, kterého po tragické smrti rodičů vychová pralesní opice a který se brzy díky své síle a důvtipu stane nejmocnějším tvorem džungle a muzikál o něm vytvořilo pražské divadlo Hybernia, Tarsan je označením pro obyvatele starobylého města na jihu Turecka, nebo též domáckým oslovením Pavla z Tarsu. Ten je coby apoštol Pavel klíčovou postavou bible a vede dvojí život – starozákonní a novozákonní. Muzikál o něm vytvořily Spojené farnosti ze Zbraslavi a okolí. V kontextu českého amatérského venkovského divadla jde nesporně o počin neobvyklý a mimořádný, ačkoli z dramatického hlediska rovněž problematický.
Zbraslavští se ve své tvorbě dlouhodobě (od roku 1990) zaměřují na popularizaci biblických témat a na rozvoj oboru hudebního divadla. Kolektiv souboru se netají okouzlením slavným muzikálovým titulem Jesus Christ Superstar, který sám rovněž nastudoval a brázdil s jeho inscenací moravské kostely a divadelní sály již v roce 1996. Ostatní muzikály z repertoáru souboru byly a jsou autorské. Inspiraci broadwayskou kultovní hitovkou ovšem nezapře ani Tarsan.
Výchozí situace muzikálu nás zavádí do vězení, ve kterém Pavel z Tarsu před popravou bilancuje svůj život v přítomnosti dvou postav – Svědomí jedna a Svědomí dvě. Že jde o svědomí, to se dozvíme nikoli z muzikálu samotného, ale z programu k inscenaci. Na jevišti jsou postavy herečkami ztvárněny tak, že působí spíše jako neposední zvídaví andílci, kteří místo aby Pavla před smrtí připravovali na nanebevzetí, tahají z něj detaily o jeho pozemské životní pouti a různě je komentují. Rozhodně nejsou jeho svědomím v tom smyslu, že by z nich měl Pavel nějaký mravní respekt. Jevištní zpracování činí hlavní mravní autoritu z něj, nikoli z postav svědomí. Ovšem podle mě to není nijak na škodu, protože trojice je dobře sehraná a funguje jako dobrý klíč k vyprávění příběhu.
V samotném slově vyprávění je přitom zakopán pes. Inscenace není v pravém slova smyslu dramatická. Příběh není složen z dramatických situací, ale je odvyprávěn trojicí výše uvedených vypravěčů a vyprávěné je následně scénicky ilustrováno, a to poměrně popisným způsobem ve stylu „jak řekli, tak udělali, ještě na to ukázali“. Epický princip hraje nad tím dramatickým jednoznačně prim. Celek inscenace nás vede především od písně k písni a zpěvní složka inscenace je také její jednoznačně nejsilnější stránkou. Oceňuji zejména chytré, vtipné a jazykově vynalézavé písňové texty, které svou kvalitou podle mého názoru vyčnívají, a to výrazně i nad současnou profesionální produkcí v oblasti českého hudebního divadla. Hudba sama zas tak výjimečným dojmem nepůsobí, ovšem má skvěle zvládnuté a vynalézavé aranže a oporu ve zpěvácích, zejména v perfektně zvládnutých sborech.
Libreto je velmi nedramatické a zatížené neustálým vysvětlováním. Jevištní tvar je a není divadlem. Má sice záblesky hudebně dramatického žánru – například velice funkční a působivá choreografie souboje konvertovaných pohanů s konvertovanými Židy nebo obraz spouštění Pavla v koši po zdi z cely – celkově však inscenace osciluje mezi divadlem a naučným koncertem. Z hlediska čistě divadelního je inscenace klopotná, zdlouhavá a nebuduje dobře napětí. Z hlediska zdivadelněného didaktického programu (v tom nejlepším smyslu slova!) je naopak velice sdělná, přívětivá a atraktivní, až na svou neúměrnou délku. Ta není úměrná zejména obsahu svého sdělení. Inscenace graduje mnohem lépe v první polovině nežli v druhé. Až po Pavlův mystický zážitek při cestě do Damašku (jevištně dobře zvládnutý obraz osvícení) a po scénu z tkalcovské dílny a výroby stanových plachet děj, byť ve formě ilustrovaného vyprávění a nikoli dramatu, pěkně frčí, je dynamičtější a má čím překvapit. Druhá polovina otrocky vypočítává jednu Pavlovu misijní cestu za druhou a jevištně je dostatečně zručně nečlení, takže divákům nutně splývají. Navíc v nich Pavel v konečném důsledku působí jako kolonizační násilník, což jistě není záměrem tvůrců, takže se i po stránce ideové míjí druhá polovina účinkem. Na webu souboru se lze dočíst, že stejná inscenace má vedle 150minutové i 60minutovou verzi. Myslím, že tady rozhodně platí, že méně by bylo více. A to i s velkým respektem ke všem asi dvaceti šesti hudebním číslům.
