Recenze: Ladislav Vrchovský
ŠAMU Štítina
Štítinští ochotníci přijeli na letošní ročník KDP s inscenací komedie francouzského autora Clémenta Michela Ani o den dýl! Clément Michel je současný francouzský herec, režisér, dramatik a scénárista, V roce 2024 se v České republice hrají dvě jeho hry na profesionálních divadelních scénách. Účet (překlad Petr Christov) v Divadle Bez zábradlí Praha a Ani o den dýl! (překlad Jana Montorio Doležalová) v produkci agenturní pražské scény Divadlo Gong.
Děj hry je velmi jednoduchý. Pavel, muž ve věku mezi třiceti – čtyřiceti lety, žije čtyři měsíce ve společném bytě se svou přítelkyní Sofií, když zjistí, že vzájemné soužití je vyloučeno. Nenajde však odvahu k rozhovoru, ve kterém by Sofii vysvětlil, proč se s ní musí rozejít. Všimne si ale, že pro Sofii je tím nejhorším, co by se jí mohlo stát, další spolubydlící. Požádá proto svého nejbližšího kamaráda Martina, aby se na krátký čas nastěhoval do bytu, ve kterém žije se Sofií. Partnerce pak namluví, že Martin přišel o matku, kterou na silnici přejel náklaďák, a že on nemůže v takové situaci nechat kamaráda bez pomoci. Sofie dobrosrdečně souhlasí. Martin se sice vzápětí dozví, jakou nehoráznost si Pavel vymyslel, aby svoji ženu donutil k souhlasu s jeho ubytováním, ale hraje dál kamarádovu hru, která má Sofii vyhnat z bytu. Sofie však už netrpí přítomností cizího muže v bytě, ba naopak, její soucit ji dovede až do Martinovy náruče. To bohužel zdaleka není konec hry, i když by byl v této fázi textu zcela logický.
Zcela nejasný je žánr hry. Autor se pohybuje mezi fraškou, mravokárnou groteskou, realisticko-psychologickou konverzační a situační komedií. U takového textu je těžké zvolit adekvátní inscenační postupy i způsob hereckého uchopení postav,
Výběrem této předlohy si soubor ŠAMU Štítina velmi zkomplikoval cestu k úspěchu. Text hry je značně roztříštěný a nekonzistentní. V dobrých divadelních hrách zpravidla autoři vytvoří příběh, který se postupně logicky rozvíjí na základě vespolného jednání osob. Jednotlivé osoby mají věrohodné povahy a charaktery. Jejich chování je uvěřitelné. Vývoj příběhu bývá konzistentní, to znamená, že se děj posunuje na základě situací krok za krokem postupně dále a dále. Směřuje se k logickému závěru v řetězu, jehož jednotlivými články jsou na sebe navazující dějová fakta. Průběžné jednání osob se vyvíjí podle toho, co každá osoba prožila v minulém jevištním obraze a prožitkem poznamenaná se adekvátně chová k ostatním. Něčemu takovému však Clément Michel ve své hře nedává téměř žádnou šanci.
V Ani o den dýl! se v průběhu jednotlivých scénických obrazů většinou děj nijak neposunuje, autor spíše jen vrší rádoby vtipné hlášky, snaží se vykřesat humor z toho, že Martinovu bolest způsobenou hemeroidy Sofie chápe jako bolest vyvěrající ze ztráty matky. Kontrast mezi hemoroidy a úmrtím, pro autora vtipný, se sám o sobě blíží k velmi pokleslému humoru, navíc se postupně v průběhu představení vyčerpává.
Způsob, kterým představitel Pavla Tomáš Smetana vytváří hlavní postavu, je směsí pitvoření, ztřeštěných pohybů, grimas, divokých gest, výkřiků, jejichž cílem je co nejvíce připoutat diváckou pozornost. Je to herecký part sólisty bez známky hereckého partnerství. Smetana svým chováním na jevišti umocňuje nekonzistentnost textu. V podstatě jde o destrukci, ne službu inscenaci a jejímu vyznění. V jedné chvíli se chová k Martinovi prosebně, v příštím okamžiku na kamaráda až zběsile útočí. Vůči Sofii ze začátku projevuje ostych říct, co si myslí, je téměř neschopný slova a vzápětí se chová autoritativně. Herec v průběhu představení stále silněji a silněji přehrává a jeho Pavel je zcela nevěrohodnou postavou.
Tím, že v textu chybí prostor pro logický herecký oblouk (zvláště pak u obou mužských rolí), jsou herci donuceni vyrábět humor vnějšími prostředky. Ty se však postupně vyčerpávají a představení nabývá na monotónnosti. Publikum se sice směje jednotlivým hláškám, grimasám, stále a stále se opakujícím Martinovým projevům bolesti z hemeroidů, ale vtipného a duchaplné humoru se nedočká.
V programu k představení jsou jako autoři scény uvedeni Tomáš Konečný a Ondřej Benda. Scéna však svým výtvarným pojetím spíše ztěžuje divákovo vnímání jednání herců. Na jedné straně cihlová zeď, na druhé svislé pruhy a uprostřed nic neříkající obraz nejsou pro děj vhodným pozadím.
Lenka Ferenc, Ondřej Benda a v rukou důsledného režiséra zajisté i Tomáš Smetana patří k interpretačně dobře vybaveným hercům. Zásluhou velmi nekvalitního textu hry však své herectví v podstatě nemohou téměř vůbec projevit. A tak se představení štítinských ochotníků na letošním KDP stalo jen další duchaprázdnou zábavou.
