Letošní jubilejní 55. ročník Národní přehlídky venkovských divadelních souborů Krakonošův divadelní podzim, proběhl ve Vysokém nad Jizerou ve dnech 4.-12. října a přinesl bohatou a pestrou programovou nabídku. Vedle devíti soutěžních představení mohli diváci shlédnout také loutkovou inscenaci pro marionety Začarovaný les, připomínající úctyhodných 100 let loutkové scény místního divadla Krakonoš, pohádku Divadla Puk O pejskovi a kočičce, besedu s herečkou Chantal Poullain, koncert kapely Shortfingers a v neposlední řadě videozáznam pozoruhodného site-specific projektu Naše fabrika Divadelního souboru Eduarda Vojana z Brněnce.
Ne tak bohatou pestrost však nabídla samotná soutěžní programová skladba, ve které drtivou většinu tvořily inscenace komediálního žánru (z devíti plných osm). Je jasné, že by divadelnímu festivalu takového významu, jakým vysocká přehlídka bezesporu je, slušel větší žánrový rozptyl, a to alespoň v takové míře, v jaké se to podařilo například v ročníku loňském. Na druhou stranu je zcela logické a pochopitelné, že v dnešní době soubory (a nejen venkovské) inscenují především právě komedie. Není to pouze o snaze přilákat více diváků. Dramat a ne příliš radostných událostí je totiž v běžném životě kolem nás více než dost a humor a optimistický pohled na život, které divadelní komedie nabízejí, jsou jistou protiváhou a duševní medicínou na chmury, jež nás obklopují. Jsem přesvědčen, že i to je jeden z nejdůležitějších důvodů divácké oblíbenosti komedií. Jak se však i letos prokázalo na několika soutěžních inscenacích, „dělat srandu není žádná sranda“, abych tak řekl jedním dechem s Janem Werichem.
K tomu, aby humor na jevišti opravdu prýštil a fungoval v plné síle, je nutné zvládnout poměrně nelehké divadelní disciplíny, jako jsou důsledná výstavba a rozehrání komediálních situací, břitká konverzace, tzv. timing jednotlivých gagů (i slovních), pointy, důsledné průběžné jednání postav atd., atd. A samozřejmě nemohu vynechat dramaturgii, resp. dramaturgický výběr, u kterého vše začíná, a i když sice nekončí, tak přece jen začíná, což znovu opakuji a podtrhuji. Ne každá hra, která se jako komedie tváří, je plnohodnotnou textovou předlohou nabízející poutavý příběh, rafinovanou mnohovrstevnatou zápletku, nosné situace, pregnantní dialogy, netrpící mnohomluvností, nešablonovité postavy atd. Některé hry (a není jich málo) obsahují jeden nápad (byť dobrý), jenž je anekdotickým způsobem uměle natahován opakujícími se motivy a zbytečnými odbočkami do požadované délky. A tím hra trpí stereotypem, a tudíž ztrácí napětí a momenty překvapení v komedii tolik důležité.
Píši o tom proto, že jsme se na letošní přehlídce zmíněným problémům (a nebylo jich málo) na seminářích se soubory věnovali prakticky denně a mnohdy až s pedagogickou důkladností. Měli jsme však intenzivní dojem, především ze vstřícných reakcí členů jednotlivých souborů i seminaristů, že to bylo jen a jen ku prospěchu věci. Nakonec si opět půjčím slova Jana Wericha: „Když je člověk mladej a není blbej, tak se učí od těch starších, a když je člověk starší a není blbej, tak se učí od těch mladších“. I to je opravdu velkou devízou podobných divadelních klání, jako je Krakonošův divadelní podzim.
A nyní bych se rád stručně a konkrétně věnoval jednotlivým soutěžním inscenacím, resp. představením. Jako první se na letošní přehlídce představil DS Zdobničan Vamberk se svižnou romantickou komedií britské autorky Pam Valentine Láska mezi nebem a zemí. Tato „duchařská“ hra je o tom, jak je důležité mít pro co žít, i když jste tak trochu po smrti. Režisérce Aleně Joachimsthalerové a souboru se v zásadě podařilo sdělit hlavní téma lásky – té docela obyčejné lásky člověka k člověku a k životu jako takovému. Ke konci inscenace však bohužel narůstá míra nežádoucího psychologizování, sentimentu a patetičnosti a absentuje věcnost a nadhled, čímž se paradoxně vytrácí jevištní pravdivost a uvěřitelnost zamýšleného sdělení. Z tohoto pohledu se s hereckým partem nejlépe vyrovnal Oldřich Plašil jako spisovatel Jack Cameron, a především v první půli také částečně Blahoslava Kašparová v roli jeho ženy Susie. Je také škoda, že nebyl dostatečně využit komediální potenciál faktu, že duchové vidí živé lidi, ale ti živí nevidí je.
Do myslí vysockých diváků se již nezapomenutelně zapsal DS bratří Mrštíků Boleradice, který zde sklidil právem nejeden velký úspěch. Letos přivezl tento divadelní kolektiv komedii Arnošta Goldflama Dámská šatna. A protože jde o divadelní dámskou šatnu, je jasné, že se jedná o herecké příležitosti v tomto případě čtyř hereček různého věku i různých hereckých a životních zkušeností. Největším překvapením byl dramaturgický výběr právě této hry, která rozhodně nepatří k nejzdařilejším z pera Arnošta Goldflama. Talentované herečky sice dostaly příležitost předvést celou řadu svých schopností a dovedností, ale, bohužel, charaktery jednotlivých postav klouzaly po povrchu a ani režie si s touto textovou neujasněností nedokázala poradit natolik, aby jevištně objasnila, o co těmto herečkám vlastně jde a co nám má inscenace přinést. Dodaná hudební čísla pak příliš se samotnou inscenací nekorespondovala a byla vlastně nadbytečná, ale paradoxně sama o sobě vypovídala o hereckém povolání více než daná textová předloha…
Další otazníky nad dramaturgickou volbou titulu vyvolala hra amerického autora Michaela A. „Sashy“ Millera Není důvod umírat, kterou uvedl DS Klicpera Sadská. Text hry, kterou soubor objevil na internetu a který přeložila Marie Hamerová, jež se také představila v roli Kláry, jeví znaky nepříliš důsledné a vynalézavé práce dramatika. Jde o onen případ, o kterém jsem psal výše, kdy dramatik dostal nosný nápad, nicméně nevěděl, jak s ním dramaticky naložit a zůstal spíše u nerozvinuté anekdoty. Režie pak jen podtrhla nedostatky předlohy, neboť nenašla klíč na pouhé opakované povídání bez dramatického náboje, čímž se vyznačuje neúměrně dlouhá expozice (takřka dvě třetiny hry). Jevištně se, bohužel, nepodařilo adekvátními prostředky ztvárnit ani podstatnou část (jádro) hry, kdy se začne po oné dlouhé expozici odvíjet hra ve hře neboli detektivky v detektivce a kde by se mohlo uplatnit napětí vycházející z toho, zda je ona hra náhodná, nebo zda jde o léčku. Spolu s nedůsledně vyloženými postavami, jejich vztahy a jejich tématy (o co komu jde) jsme byli svědky rozpačitého výsledku včetně nevyužité autorovy nabídky nečekané pointy z řádu frašky. Škoda, neboť přes všechny textové problémy mohla být komedie Není důvod umírat alespoň příležitostí k zajímavým hereckým výkonům.
Divadlo jednoho herce, resp. herečky, bylo zastoupeno inscenací komorního divadelního souboru MonAmour z Mnichu, malé vesničky na Pelhřimovsku. Hru Modelka XXL aneb Moje stehna v proklatým detailu napsala Vendula Borůvková a posvítila si v ní na téma kultu krásy jako společenského diktátu v soukromých otázkách. Autorka, režisérka (Betty Minářů) i protagonistka (Monika Nováková) pracují s textem velmi vědomě. Výstavba jednotlivých motivů je jak v předloze, tak v inscenaci budována chytře, a přitom s inteligentní nadsázkou a nenucenou lehkostí. Inscenátorky pracují s tématem kultu krásného ženského těla velmi citlivě, když elegantně kombinují odlehčené polohy plné sebeironie s okamžiky navýsost apelativními. Dění na jevišti svižně ubíhá a potěší jak ty, kteří se do divadla přišli zasmát, tak i ty, kteří se rádi zamyslí. Alfou a omegou úspěchu inscenace je dokonale vyvážený herecký výkon Moniky Novákové. Ta s obdivuhodným nadhledem vytvořila na ploše hry oblouk od zakomplexované dívky v životně dozrálou ženu, která dojde k vnitřnímu usmíření a dopřeje tak divákům v sále katarzi. Toho všeho dosáhla herečka s obdivuhodnou jistotou a s naprostou jevištní přesvědčivostí. Bez diskusí jeden z vrcholů Krakonošova divadelního podzimu 2024.
Zatímco Tarzan je malý chlapec z Anglie, kterého vychovává pralesní opice v džungli, Tarsan je označení pro obyvatele starobylého města na jihu Turecka nebo také domáckým oslovením Pavla z Tarsu. Ten je coby apoštol Pavel klíčovou postavou bible a vede dvojí život – starozákonní a novozákonní. Muzikál o něm (s prostým názvem Tarsan) vytvořily Spojené farnosti ze Zbraslavi a okolí. V kontextu českého amatérského venkovského divadla jde nesporně o počin neobvyklý a mimořádný, ačkoliv z dramatického hlediska rovněž problematický. Výchozí situace muzikálu nás zavádí do vězení, ve kterém Pavel z Tarsu před popravou bilancuje svůj život a vypráví své příběhy při pouti světem. A právě v samotném slově „vyprávění“ je přitom zakopán pes. Inscenace není v pravém slova smyslu dramatická. Příběh není složen z dramatických situací, ale je pouze odvyprávěn a vyprávění je následně ilustrováno poměrně popisným způsobem. Epický princip hraje nad tím dramatickým jednoznačně prim. Celek inscenace nás vede především od písně k písni a zpěvní složka inscenace je také její nejsilnější stránkou. Je nutné ocenit zejména chytré, vtipné a jazykově vynalézavé písňové texty, které svou kvalitou vyčnívají (a to výrazně) i nad současnou profesionální produkcí v oblasti hudebního divadla. Hudba tak výjimečným dojmem nepůsobí, ovšem má skvěle zvládnuté aranže a oporu ve zpěvácích, zejména v perfektně zvládnutých sborech. Jevištní tvar je a není divadlem a spíše osciluje mezi divadlem a naučným koncertem. Je to škoda, neboť žánrově se inscenace Tarsan sympatického a mnohogeneračního zbraslavského kolektivu naprosto vymyká všem ostatním produkcím letošní přehlídky a mohla se stát jejím „černým koněm“.
Divadelní soubor AMADIS ve spolupráci s divadelním souborem OBVB Velká Bystřice přivezl do Vysokého crazy komedii s detektivní zápletkou Pozor, zlý pes! z pera Jiřího Janků a Petra Svojtky. V ní ožívá přízrak baskervillských blat a samozřejmě jeho dva protagonisté – Sherlock Holmes a doktor Watson. Soutěžní představení jistě splnilo očekávání diváků, neboť jejich reakce byly bezprostředně spontánní. Je to dáno skvělým výběrem textu, který je inteligentně veden ve značné parodické nadsázce, a tato nadsázka se vynalézavě prolíná do všech použitých složek, jež dokáže soubor víceméně naplnit. Hercům účinně napomáhá naivisticky laděná scéna a nápaditě zvolené kostýmy, stejně jako vtipně použitý světelný plán. Rozhodujícím činitelem v takto pojatém žánrově stylovém řešení jsou samozřejmě herci, a hlavně jejich schopnost takovéto řešení smysluplně naplnit. Z tohoto pohledu asi nejvýrazněji zaujal výkon Martina Vráblíka jako Sira Henryho Baskervillla. Zdárně mu pak sekundovali Roman Tegel v roli doktora Watsona, Eva Annikki Peltonen jako Dolores Stapletonová či Pavel Dorazil, který ztvárnil postavu doktora Mortimera. Je jen škoda, že postupem času jako by docházely aktérům nápady i síly, vázne napětí a temporytmus a závěrečná scéna, která by měla být vyvrcholením veškerého jevištního dění a crazy komedie zde dosahuje až absurdních rozměrů, je zatěžkaná přílišnou a kontraproduktivní psychologií, je nepřehledná, statická a působí značně rozpačitě. Zde má jinak hravá a přesná režie Tomáše Hradila značné rezervy. A přitom by stačilo tak málo, aby byl celkový divácký zážitek zdárně umocněn…
Amerického dramatika Michaela Parkera můžeme směle zařadit do společnosti anglosaských současných autorů komediálních textových předloh. Ve své hře Zamilovaný velvyslanec umně využívá osvědčené postupy komediálního žánru, jako jsou záměny, nedorozumění, výmluvy a lži tak, jak je známe z toho nejlepšího, co světová dramatika v této oblasti nabízí. Nemůže chybět ani převlek muže do ženského kostýmu, jak to k dokonalosti dovedl J. Brandon-Thomas v Charleyově tetě. Ke své jevištní realizaci si Parkerovu hru vybral Ochotnický divadelní spolek J. K. Tyla Mýto, který ji uvádí pod názvem Milostné manévry. Režie se v zásadě snažila věrohodným způsobem předlohu převést na „prkna, která znamenají svět“. Některými necitlivými škrty se však značně znejasňují motivace jednání jednotlivých postav a soubor si díky tomu značně zkomplikoval výchozí pozici, do jisté míry zredukoval vrstevnatost motivů, a tím samotný děj posunul do lehce banálního vyznění. Rozpaky vyvolalo i řešení mnohých komediálních situací především díky jejich nedůslednému rozehrávání a také nepřesnostmi při načasování point. Nepřesvědčivé je také scénografické řešení, a to především umístěním hlavního vchodu vpředu hned vedle pravého portálu. Také typové obsazení herců se nejeví jako šťastné, světlou výjimku v tomto případě představuje Václav Moravec v roli sluhy Perkinse, jenž zvládl obsáhnout herecký oblouk od profesionálně netečného sluhy až k roztomile zamilovanému „mládenci“.
Jediným cílem hry Marca Camolettiho A do pyžam! je pobavit diváka. To by bylo v naprostém pořádku, pokud by se tak nedělo skoro za každou cenu. Vynalézavost a překvapivost ve vršení nečekaných omylů a nedorozumění se autorovi skvěle daří na začátku hry, pak tyto postupně slábnou a ve druhé polovině už jen opakuje již jednou použité motivy, byť zahaleny do mírně odlišných okolností, vrší nápady ve stylu „ber, kde ber“ a trochu uměle natahuje strukturou anekdotu do požadované časové délky celovečerní hry. Jaroslav Vondruška v inscenaci Divadelního souboru Vojan Libice nad Cidlinou díky brilantní režii mnohé textové prohřešky jevištní realizací překonává. Zprvu spletitý příběh přehledně člení do situací a ty jsou vynalézavě gradovány pomocí situačních gagů, jež jsou zpracovány s dokonalým timingem a se smyslem pro pointu. Režisér má velkou oporu ve funkčním a esteticky mimořádně zdařilém scénografickém řešení (J. Vondruška a M. Král) a také ve vhodně zvolených, elegantních a charakterotvorných kostýmech (M. Král a kolektiv souboru). Lahůdkou byl pak rychlý a nečekaný převlek Brigitte 1 z kostýmu komorné do večerních šatů přímo před zraky diváků. Herecký kolektiv libického souboru je sehraný a jednotlivé výkony nesporně poučené. V soutěžním představení se nejlépe po herecké stránce dařilo Františku Černému (Bernard), Žanetě Bergmanové (Brigitte 1) a Davidu Skrbkovi (zahradník Bertrand). Všichni tři působili na jevišti nebývale přirozeným dojmem, uvolněně a s potřebnou jemnou nadsázkou. Celkově lze říci, že DS Vojan Libice nad Cidlinou se s Camolettiho hrou popasoval více než se ctí.
Renomovaný a zkušený soubor ŠAMU Štítina uzavřel soutěžní část Krakonošova divadelního podzimu inscenací Ani o den dýl! francouzského autora Clémenta Michela. A opět jsme u dramaturgie. Žánr této hry je zcela nejasný, autor se pohybuje mezi fraškou, mravokárnou groteskou, realisticko-psychologic-kou konverzační a situační komedií – od každého něco, ovšem bez ladu a skladu a bez jasnějšího tematického záměru, prostě jak se to momentálně hodí, aby „se pobavilo“. Výběrem tohoto značně roztříštěného a nekonzistentního textu si soubor velmi zkomplikoval cestu ke kvalitnímu inscenačnímu tvaru. Anekdotický příběh (opět!) je rozčleněn do scénických obrazů, které jsou prošpikovány rádoby vtipnými hláškami – např. Martinova bolest způsobená hemeroidy se omílá dokola tak dlouho, až tento motiv nejenže není nosný, ale postupně se vyčerpává a vykazuje známky trapnosti, atd. Jelikož v předloze absentuje také prostor pro herecký oblouk, jsou herci donuceni vyrábět humor vnějšími prostředky, jako jsou grimasy či pitvoření. Ty sice mohou občas vyvolat smích v hledišti, ale i ony se postupem času stávají monotónními, a navíc jim většinou chybí inteligentní humor nebo alespoň špetka duchaplnosti. Hercům bohužel nepomáhá ani scénografie, neboť její výtvarné pojetí ztěžuje divákovo vnímání. Slušně vybavení a talentovaní herci tak nemají „co hrát“ a nepomůže jim ani režisér, který většinu času tráví na jevišti…
Jak již bylo řečeno, převaha komedií byla v letošním ročníku Krakonošova divadelního podzimu ve Vysokém nad Jizerou enormní. A také bylo řečeno, že jejich dramaturgický výběr byl velkou Achillovou patou drtivé většiny inscenací, což vyvolává myšlenky o potřebě uspořádání praktických vzdělávacích seminářů v této důležité divadelní oblasti. Prokázalo se, že by o ně byl značný zájem.
Na rozborových seminářích s hrajícími soubory jsme se mohli komediálnímu žánru věnovat opravdu zevrubně a důkladně. Společně jsme si uvědomovali, kolik různorodých a odlišných textových předloh může tento žánr zahrnovat a že ke každé z nich je nutné přistupovat trochu odlišnými výrazovými prostředky. Vždyť během uplynulých osmi dní jsme mohli zhlédnout romantický příběh s hluboce humánním posláním, napínavou hru detektivního ladění, předlohy zpracovávající témata současné společnosti, parodii i frašku klasického půdorysu.
Myslím, že všechny rozborové semináře probíhaly konstruktivně a vstřícně a že si z nich mohl ten, kdo chtěl, odnést mnoho inspirativních poznatků. Bylo to i díky mým kolegům v lektorském sboru, který tvořili Luděk Horký, Petr Kolínský, Petr Svoboda, Ladislav Vrchovský a tajemník Ondřej Benda. Diskuse o jednotlivých představeních obohatili podnětnými a fundovanými názory účastníci semináře KDP pod vedením Miroslava Krále a Vlaďky Koďouskové a také frekventanti KDP mladým s lektory Marcelou Plíhalovou, Petrem Theodorem Pidrmanem a Janem Hejralem.
V odpoledních hodinách pak probíhal seminář – dílna SČDO s Vladislavem Kracíkem a Jaromírem Kejzlarem a také praktická část KDP mladým. Ti zakončili svoji účast ve středu svou zajímavou a apelativní jevištní výpovědí o hodnotovém žebříčku dnešní doby pod názvem Není to tak těžký, jak to vypadá…
Nemohu zapomenout na redakci Větrníku, který přinášel každodenní aktuality festivalového týdne a pracoval ve složení Jana Fričová, Lukáš Frydrych, Josef Hejral, Magda Králová a fotograf Ivo Mičkal.
A dovolte mně poděkovat za nás všechny přípravnému výboru KDP v čele se Svatavou Hejralovou mimo jiné i za to, jak se o nás po celou dobu s velkou péčí a vstřícností starali.
Jubilejní 55. ročník Krakonošova divadelního podzimu dnes končí. Stále a opakovaně tvrdím, že se na této přehlídce dostává ochotníkům toho největšího společenského uznání ze všech podobných divadelních klání, kterých jsem se mohl zúčastnit, a že jich není málo. Kde jinde je jim věnováno tolik pozornosti ze strany pořadatelů, kde jinde mají prakticky vyprodána soutěžní představení, kde jinde najdou tak vstřícné diváky a ochotnou techniku, kde jinde se jim dostane takového přivítání a rozloučení‽ Važme si toho a chraňme si to!
Milan Schejbal,
předseda odborné poroty KDP
