Divadelní soubor Amadis Popůvky
Chvála střihu
Festivalové recenze (přinej-menším ty moje) leckdy začínají takovou formulkou, že inscenace je velice povedená, ale v recenzi si autor dovolí zmínit pár problematických aspektů. Já si dovolím k Plnejm kapsám šutrů přistoupit opačně: než začnu snášet nemalé množství chvály, chci podotknout, že mi takovéhle divadlo není coby divákovi úplně nejvlastnější a že bych nerad, aby přes veškerá pozitivní slovíčka, jež na konto inscenace plným právem padnou, vznikl dojem, že takhle se má dělat ideální divadlo.
Po tomto prologu přejdu k odstavci chvály. Divadelní soubor AMADIS nevidím poprvé a vím o jeho zdatnosti na komediálním poli, ale přesto mě suverenita komediálních výkonů Josefa Širhala a Ondřeje Buchty dokázala nejen překvapit, ale pomalu až vyvést z míry. Oba pánové vládnou uměním ostrého střihu, rychlé přeměny, dovedou postavu charakterizovat třeba jen drobným posunutím klobouku, způsobem chůze či charakteristickými gesty. Hra Marie Jonesové je pro demonstraci těchto dovedností díky svému konceptu velice dobrým materiálem právě proto, že volá po oněch rychlých střizích. Kdyby měly ony figurky z filmového placu k dispozici větší plochu, mohly by být upřímně řečeno dost nesnesitelné, ale díky tomuto střihovému principu dovedou být zábavné a poutavé. A ony dvě hlavní postavy, dva hrdinové, jejichž očima dění na place pozorujeme (totiž Charlie a Jake), jsou postavy zcela lidské, až psychologicky vystavěné, postavy, s nimiž jsme bez problému s to jít. V úhrnu je to nesporně plnokrevné, suverénní komediální divadlo, jež snese zcela obecná měřítka bez ohledu na to, kdo je amatér a kdo profesionál.
Přesto jsem si ale kladl několik celkem nepříjemných otázek. Není například trochu škoda, že si obě ženské postavy sčesávají vlasy za ucho stejným stereotypním gestem a že především Buchtova Aisling je na poměrně dlouhé ploše mnohem spíš karikaturou vykrouceného homosexuála než pokusem mužského představitele o zachycení pravdivé (byť komediální) ženské postavy? Nepřichází v závěru první poloviny téma Seanovy sebevraždy coby tragická linka poněkud nepřipraveně? Totiž: nechybí tady poněkud vážnější, melancholická nota, která Plný kapsy šutrů sbližuje třeba s McDonaghovým Mrzákem inishmaanským? A zcela hypoteticky, protože jsem se s inscenací včera potkal poprvé: nevytratil se třeba nějaký vážnější obsah pod vlivem diváckých reakcí za těch neuvěřitelných třináct let, co ji má AMADIS na repertoáru? Docela by mě to všechno zajímalo. Byl jsem v divadle svědkem virtuózní exhibice dvou skvělých komiků, bavil jsem se a smál jsem se nahlas, ale nakonec nevím, jestli to opravdu mělo a muselo být všechno.
Michal Zahálka
