DS Osvětové besedy Velká Bystřice
Divadelní soubor Osvětové besedy Velká Bystřice není na vysocké přehlídce nováčkem; dlouhodobě pěstuje dramaturgickou pestrost (důsledně se věnuje nejen komediím, ale „na střídačku“ uvádí i náročnější tituly typu Arrabalova Fanda a Lis nebo Wedekindova Probuzení jara), je znám poctivostí v přístupu ke studovaným hrám a také dlouhodobým sebevzděláváním (jeho členové mimo jiné nikdy nechybí v každoroční režijní škole SČDO zde ve Vysokém).
Dovolená s rizikem, u nás uváděná také pod názvem Postel plná cizinců, je konverzačně-situační komedie z roku 1974 napsaná Angličanem Davem Freemanem (mimochodem postupně důstojníkem Scotland Yardu, žurnalistou, autorem skečů pro věhlasné komiky včetně Bennyho Hilla a seriálovým a filmovým scenáristou). V Londýně jedna z inscenací Dovolené s rizikem dosáhla téměř pěti set repríz, mimořádně dlouho uváděná byla ve Švédsku, Madridu, Vídni, Bruselu i Curychu. I u nás se tato „dveřová“ komedie hojně hrála, poprvé v roce 1991 v Šumperku, významný severomoravský režisér Bedřich Jansa ji režíroval dokonce třikrát na různých scénách, později ji např. v roce 2006 uvedl Roman Štolpa, který do ní obsadil účinkující v televizním seriálu Rodinná pouta (sedm rolí hrálo šestnáct alternantů).
Důvodů úspěšnosti této komedie je několik. Mimo jiné je postavená na situacích vyplývajících ze zřetězených nedorozumění; malá lež vyslovená na začátku se rozrůstá do obludných rozměrů a postavy se dostávají do nesnesitelných situací v časovém presu, v němž se musí bleskově rozhodovat – a z toho plynou další nesnesitelné situace ústící do absurdního závěru. Zároveň hra stojí na jiskřivých dialozích – a také na přísné komediální logice; velmi špatně se v ní např. škrtá – každý motiv, každé slovo, každá „závorka“ něco znamená a objevuje se v průběhu děje několikrát, aby byla ve finále přesně pointována. A jedním z důležitých principů je to, že každá postava představuje jinou národnost a autor si velmi umně pohrává s množstvím klišé, která se k jednotlivým národnostem vztahují (např. Angličan Stanley se dosud nenaučil jezdit vpravo a dostane se od sucharské věcnosti k erotickému třeštění; zřejmě francouzský ředitel hotelu – nebo Němec na Francouze si hrající? – narcis svádějící každou ženu široko daleko stejnou metodou a zároveň s grácií usilující o záchranu svého rozpadajícího se hotelu; chladná německá manželka Helga – nicméně velmi šarmantní v řešení nesnesitelných situací, pokud se netýkají jejího manžela; Italka Simone mezi rolí umělkyně usilující o bohatého milence a končící převlečená za jeptišku; a všem vévodí Makedonec – Laponec – Mexičan Karak, který je vším, co mu něco vydělá).
Setkání velkobystřického souboru s Freemanovou komedií bylo v mnoha ohledech šťastné. Je evidentní, že režisér Tomáš Hradil jako obvykle věnoval velkou péči poctivé přípravě, věrohodnosti motivací postav a jejich psychologickému zázemí. Po zkušenostech s dřívějšími inscenacemi souboru se domnívám, že oponentura zemitějšího a přímočařejšího Pavla Dorazila mohla být prospěšná zejména v přesném ukotvení komediálního žánru. Tomáš Hradil si také vychovává herce a herečky dlouhodobě, a tak může obsazovat přesné a vcelku řemeslně disponované typy a ví, co od nich může čekat. Ví, jak má fungovat scéna „dveřové“ komedie; příjemné je inženýrské řešení obtížných technických zadání (mám na mysli vyhoření lampičky, kukačka vymrštěná z hodin, topení, které se vznese atd.).
Přesto večerní představení Dovolené s rizikem v lecčems drhlo. Pomiňme jakousi únavu účinkujících, snad způsobenou v obecné rovině kovidovou pauzou, v té konkrétní snad náročností dvojího hraní během pár hodin. Pomiňme, že Eva Annikki Peltonen a Roman Tegel v rolích Brendy a Stanleyho nasadili první dialog celé hry jako nekonkrétní hádku, zatěžkanou a bez patřičné míry nadsázky; že Michalu Bílkovi v roli Karaka nebylo často rozumět; že Pavel Dorazil coby Claude často reaguje cca o dvě vteřiny později, než by měl. Pomiňme i to, že crazy tapeta na stěnách byla vtipná na první dobrou, ale rozhodně neevokovala rozpadající se hotel. U průhledné přepážky divák rychle přistoupil na to, že je neprůhledná – ale postele z praktikáblů jsou zavádějící a bezradně, či nedej bože odbytě, působí zatapetované dveře s klikou, kterých si žádná z postav nevšímá, přestože se celou dobu řeší prostorová nedostatečnost, ve špatném slova smyslu provokují. A porušování „čtvrté stěny“ při Simonině tanci či při zmiňovaném Stanleyho erotickém třeštění je… prostě mimo.
Nejproblematičtější jsou nicméně tři skutečnosti. Za prvé rezignace na onen princip národnostních klišé; je možná pochopitelné, že o něm tvůrci dnes nehrají – ale v tom případě by bylo dobré nahradit jej něčím jiným (ve smyslu „každá postava má svoji úchylku“). Za druhé nedostatečné herecké zveřejňování, kdy postava lže, kdy se vymlouvá a kdy si myslí něco jiného, než co říká (nejdále byla ve zvládání procesu „nápad – realizace – zhodnocení“ představitelka Helgy Jitka Smutná). A za třetí absence onoho zmiňovaného časového presu; zejména první polovina večerního představení plynula v nepřiměřeně pohodovém tempu.
Věřím tomu – a kolegové mi to potvrdili – že při reprízách jindy a jinde byla inscenace zábavnější a lépe fungovala. Velkobystřickým patří velký dík za to, že se s touto obtížnou komedií pokusili utkat – a za to, že některé situace skutečně „zasvítily“, což potvrdily i divácké reakce. A těším se na další setkání.
Petra Richter Kohutová
