Kouřimský soubor, tentokrát složený jak z různých souborů (Malé divadlo, Mrsťa Prsťa, DraMaŤáci), tak jednotlivců z území od Prahy přes Kouřim až po Kolín. Principál Martin Drahovzal, a nikoliv poprvé, působí jako autor, režisér a herec. Autorská variace na upírské téma chce parodovat jak známý román Dracula, jehož autorem je irský spisovatel Bram Stoker, který formou dopisů a deníkových výstřižků popisuje děsivé věci, které se odehrály v blízkosti tajemného hradu maďarského hraběte; román vyšel v roce 1897, tak béčkové horory (např. Romero), v nichž se vždy parta mladých lidí někam vydá s cílem něco zažít. Jediné, co zažijí, je tragický konec. Pro zpravodajskou úplnost musím dodat, že existují také novější filmové verze románu. První natočil v roce 1992 americký režisér F. F. Coppola a v roce 2000 byl Dracula natočen jako thriller (režie Patrick Lussier). V českém rybníčku existuje muzikál Dracula z au-torské dílny Karla Svobody, Zdeňka Borovce a Richarda Hese. Režii měl legendární Jozef Bednárik a prvním představitelem byl Dan Hůlka. Nejnovější nastudování provedlo pražské Hudební divadlo Karlín, tentokrát s živým orchestrem.
V základní expozici inscenace je třeba připomenout starší inscenaci kladenského VADu Tajemný hrad v Karpatech. Vidíme jednotlivce obtížně se šplhající do kopce ke zřícenině, která připomíná papírové filmové kulisy, je však reálným objektem. Nedostaneme žádnou informaci, proč chtějí natáčet film, který bude lepší než dávná televizní inscenace, a ani se nedozvíme, co je skupina zač. Nicméně se jedná o reálnou situaci. Přichází režisér a jeho „víkendová láska“, oba v kože-ných kostýmech a černých brýlích, což je jasný signál, že půjde o parodii. Začíná se pracovat s klišé, jak filmovými i divadelními (např. vztahy ve filmovém štábu). Filmové herectví je šmíra. To všechno představuje možné inscenační klíče. Žádný z nich v první polovině inscenace beze zbytku nefunguje. Navíc civilní poloha, která se prolíná s filmem, je z hlediska stylu a prostředků pouze falešné předstírání, do jevištní pravdivosti má hodně daleko. Naprosto matoucí jsou opakované repliky vztahující se k filmovému režisérovi Tarantinovi. Ten povyšuje béčkové filmy na umění a zamýšlený cíl inscenace = parodie se s tím v první polovině naprosto míjí. První půlka inscenace opravdu nefunguje, neboť chybí klíč. Překvapivě inscenace začíná fungovat v poslední třetině (zhruba od posvěcené Matonky), a najednou prostředky přinášejí dokonce i onu zamýšlenou parodii. V tomto kódu můžeme číst i samotný závěr inscenace s Čes-kým lvem. Z hereckého ansámblu zaujali dva lidé – Terka Terezy Benešové, ona naivní obdivovatelka Daniela Hůlky, která nakonec jediná přežije. Dobré momenty má Tom/Jonathan Tomáše Musila.
Škoda, že soubor nemůže na přehlídkách uvádět své podle mého mínění zajímavější Šílené nůžky. Asi by se o tom psalo lépe.
Lenka Lázňovská
Vyšlo ve Větrníku č. 9
