Mnohý verš již popisuje
to, co nelze nijak změnit.
Až se v samet zhalí zenit,
zrudne další listu plátek,
ať chcem – nechcem, náhle tu je!
Týden skončí – je tu pátek.
Sobota je smutná trošku,
balit, loučit se – snad plakat,
nemůžeme jásat, skákat,
neb před námi vize jasná.
Možná za rok dívko – hošku,
opustíš ta místa krásná.
Rok co rok tak říkáme si,
vždyť je to jen krátká chvíle,
až přejdou Vánoce bílé,
k létu poběží to valem
a my všichni – ať jsme kdesi
na tom našem světě malém
těšíme se jako děti.
Je to jasné – dobře víme,
zas vás všechny uvidíme.
Pak přijedem – ale ouha –
toho – tamtu – nespatříme.
A v nás ve všech šeptá touha.
Neblázni tak – čase milý,
zastav se – na malou chvíli.
Na ten týden, co jsme tady –
ať neřídnou naše řady.
Nepostojí – ni chvilinku!
Nechme si ho – na vzpomínku!
Jiří Hlávka
Vyšlo ve Větrníku č. 8
