Národní přehlídka venkovských divadelních souborů Vysoké nad Jizerou

Krakonošův divadelní podzim

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Obsah stránky

Georges Feydeau - Brouk v hlavě - Dobřichovická divadelní společnost Dobřichovice

Jsem rád, když si ochotnické divadelní soubory před sebe staví náročné úkoly, pokud k nim mají potenciál a snaží se překonat pomyslnouvysokou laťku. V inscenačně náročném žánru situační komedie se o to včera pokusila Dobřichovická divadelní společnost, která na národní přehlídku venkovského divadla přivezla svoji inscenaci Brouk v hlavě v režii Petra Říhy. Tuto světoznámou hru napsal nejvýznamnější francouzský komediograf Georges Feydeau v roce 1907. Od ní také mnozí datují původ žánru situační komedie jako takového. Postupem času se také stala Feydeauovou nejhranější komedií vůbec. Zavádí nás do prostředí pařížské měšťanské vrstvy (do rodiny Viktora Emanuela Champsboisyho) a do hodinového hotelu U Něžné kočičky. Tedy do prostředí, které Feydeau důkladně znal a z nichž těžil ve většině svých komedií. Hra je tedy zasazena do konrétní doby, ale samozřejmě je na ní podstatnější divadelnost jejích situací, z nichž mnohné lze označit za univerzální. Dá se k ní tedy inscenačně přistupovat i jen skrze stylizaci a samotnou divadelnost. Dobřichovický soubor přitom myslím – zvláště při svém naturelu – šťastně volí inscenační přístup, který jasně počítá i s dobovostí hry. 
 
Brouk v hlavě je založen především na spletitosti komediálních situací a na hereckých partech jednotlivých postav. Úkolem inscenátorů je pak především zvládnout samotný žánr, dostatečně rozvinout a rozehrát komediální situace. To se Dobřichovickým daří přibližně v polovině případů. Ta druhá polovina by si zasloužila větší rozehrání, větší preciznost, schopnost pozastavení postav při zjištění překvapivých informací. Tedy obecněji řečeno větší smysl pro timing. Některé velmi vděčné repliky a situace se totiž jen ve švihu “přejdou", namísto toho, aby se jim věnoval větší prostor – aby se pak divák mohl ještě více těšit jejich průběhem, který je v tomto typu komedie mnohem důležitější než výsledek situace, neboť na něm závisí vlastní zábavnost – když divák s radostí sleduje, jak si ty které postavy v krkolomných zápletkách a nečekaně nastalých situacích poradí, jak se zorientují, problém vyřeší nebo ho zkomentují.
 
Brouka v hlavě má jistě tu a tam kdokoli z nás, zvláště když si je nejistý sám sebou a pojme jakékoli podezření. V tomto případě se jedná o podezření Marcely Champsboisy na nevěru svého manžela Viktora. Jejím pokusem o zjištění, jestli je její domněnka správná, a pokusem o zajištění důkazů se rozeběhne kolotoč, o kterém samozřejmě ve své naivitě nemá dopředu ani tušení. Její přítelkyně Luiza jí poradí napsat manželovi anonymní dopis a vylákat ho v roli jeho ctitelky na tajnou schůzku do hotelu U Něžné kočičky (ve kterém se následně odehraje druhé dějství komedie).  Dopis však napíše vlastní rukou Luiza – a její písmo pozná její muž Carlos de Histangua, když se mu Viktor – "mezi chlapama" – pochlubí, že je nečekaně žádaným a sváděným mužem (ale samozřejmě se navíc i holedbá, že velkým svůdníkem je on sám). Tím se zakládá na celou řadu nedorozumění i na to, že ve zmiňovaném hotelu se všechny postavy prvního dějství potkají (některé za účelem schůzky, některé ze zvědavosti nebo s cílem zachránit přítele Tournela – kterého nakonec Champsboisy na schůzku místo sebe vyšle - před rozlíceným de Histanguou atd.). Ale aby toho nebylo málo, tak Feydeau celou hru ještě mistrně zkomplikuje tím, že sluha hodinového hotelu Bouton jakoby z oka vypadl panu Champsboisymu a všichni si ho s ním spletou (tak jako ředitel hotelu si pak naopak Champsboisyho splete se svým sluhou). Autor tak napsal mimořádnou dvojroli, která patří k nejatraktivnějším hereckým úlohám v celé historii komediálního žánru. A nutno zdůraznit, že tato dvojrole, která je páteří celé hry, je vděčným úkolem také pro dobřichovického herce Karla Krále, který se v ní, jak vidno, cítí jako doma a dokáže v obou postavách komediálně jednat (o něco lépe se mu to daří jako Boutonovi) i dostatečně kontrastně odlišit obě svoje postavy – jak váženého měšťana Champsboisyho, který se dostal do vleku okolností, tak obyčejného sluhu a alkoholika Boutona. S radostí mohu konstatovat, že přitom se mu daří udržet vkusnou míru stylizace u postavy, která by také mohla sklouznout do přílišné karikatury slabomyslného člověka a opilce. A přestože Bouton v průběhu hry pije alkohol, Král ho naštěstí nehraje jako opilého (což zdůrazňuji i v kontextu této přehlídky například k problematickému ztvárnění opilosti v inscenacích Vzpomínky na vodě nebo Krysí dům).
 
Feydeau zde tedy jednomu herci dává za úkol hrát postavy natolik kontrastní, jak jen postavy měšťana a sluhy (tedy zástupce nižší sociální vrstvy) mohou být. Tento kontrast pak vidíme i v rámci celé hry – Champsboisy je sice nařčen z nevěry, ale skutečnou nevěru vidíme v rámci služebnictva – Yveta podvádí svého muže Štěpána, byť se Champsboisyho synovcem Kamilem (ten je však svobodným mužem).
 
Udržet míru stylizace se také dobře daří Janě Kroupové v roli Luizy. Nemá však dostatečnou oporu ve svém partnerovi Jiřím Geisslerovi v roli Carlose de Histangua, ze kterého sice jde strach, ale z žánru spíše vybočuje. Jejich španělské hádky pak trpí na klišé, protože v sobě nemají dostatečnou obsahovou konkrétnost. Střídavě se daří také Hedvice Hájkové jako Marcele Champsboisy. Postava Kamila Champsboisyho s jeho problémem v řeči je pak jednou z nejvděčnějšíc figur hry – a můžeme se dohadovat, nakolik obsah jeho hláskové mluvy má být publiku srozumitelný, na druhou stranu mnoho z toho, co říká, okolní postavy opakují – a je zde i komediálním principem, že jedna skupina postav na scéně mu vůbec nerozumí, druhá ano, což vychází velmi dobře například při jeho prvním dialogu s Marcelou, která mu zcela samozřejmě na jeho hláskování odpovídá. Více by mohl být rozehrán moment, kdy Kamil s umělým patrem poprvé promluví, tak jako jeho svádění služkou Yvetou v podání Kateřiny Filla Věnečkové, která v inscenaci příliš spěchá a bohužel dostatečně "neprodá" ani moment, kdy Kamila chytne za rozkrok. Ze služebné postavy, kterou je Doktor Finache, Petr Bendl překvapivě vytváří postavu, která jedná i sama za sebe, má i svůj příběh pravidelného návštěvníka hotelu (doktor tedy není žádným vzorem ctnosti) a velmi dobře funguje v druhé polovině hry při zkoumání Champsboisyho/Boutonova psychického stavu. 
Ke slabinám inscenace patří ztvárnění ředitele hotelu Ferraillona Petrem Říhou (ale dle všeho se jednalo o záskok) i postava Olympie – ta je však možná více než problémem hereckým problémem již v rovině samotného textu. I přes zkrácení jejích výstupů i dialogu ředitele Ferraillona s doktorem Finachem o její minulosti se mi jeví výstupy Olympie v mnohém nadbytečné a zdlouhavé, bohužel zpomalující nástup druhého dějství, jehož řemen se rozbíhá jen velmi pomalu. Také režijní doplnění hotelových slečen v jeho úvodu mnoho nepomáhá, zvláště když se pracuje s jejich nedokonalou choreografií, nekvalitní písní, a to ještě ke všemu ve špatném nazvučení. Navíc je divák maten, jestli se tedy má jednat o šantán, kde se i tančí a zpívá, nebo o dobře utajený hodinový hotel (vždyť čím jiným, než principem utajování, je celá ta vymoženost v hotelovém pokoji s tlačítkem u postele, která se dle potřeby otočí a přiveze na scénu strýčka Baptistena, který pak předstírá nemocného v posteli). Dále matou i zvolený žánr, neboť na scénu přivádějí atmosféru až operetní. 
 
Herecky nejproblematičtější se mi jeví ztvárnění postavy Romaina Tournela, jehož karikaturní přehrávání až k šarži již opět patří do jiné komedie. Bohužel působí od počátku hry jako šašek, jemuž nemám šanci uvěřit, že je mimořádně schopným a atraktivním šukničkářem, jehož postelí prošla polovina Paříže. Jeho mluvní i pohybová stylizace navíc prozrazuje, že hraje především sám se sebou, namísto toho,  aby rozvíjel dialogy ve svých situacích v partnerství s kolegy. To je ostatně problém, který se netýká jen jeho. Kdyby herci více jednali společně a vycházeli jeden z druhého, došlo by snad k onomu většímu rozehrávání situací zevnitř, o čemž se zmiňuji již v úvodu tohoto textu. 

Zdeněk Janál
Vyšlo ve Větrníku č. 8
20. 10. 2017

Další články v rubrice:

Ernst Bryl, Katarzyna Gärtner - Malované na skle - Bodlák, Bernacké ochotnické divadlo Bernartice, 21. 10. 2017
Robin Hawdon - Úžasná svatba - DS Vojan Desná - Mladá haluz, 19. 10. 2017
Na motivy Boženy Němcové - Čert a Káča - divadlo Malvína při Zmatkaři Dobronín, 18. 10. 2017
Shelagh Stephenson - Vzpomínky na vodě - Zmatkaři Dobronín, 18. 10. 2017
Stanislava Kočvarová - Ženské nebe - ŽAS - Ženský amatérský spolek Homole, 17. 10. 2017
Vít Lichtenberg, Kateřina Pokorná - Krysí dům - Voživot Mladá Vožice, 16. 10. 2017
Robert Thomas - Turecká kavárna - DS Zdobničan Vamberk, 15. 10. 2017
David Tristram - Opačné pohlaví - Divadlo Pod zámkem při TJ Sokol Kyjovice, 14. 10. 2017

Další články autora:

Shelagh Stephenson - Vzpomínky na vodě - Zmatkaři Dobronín, 18. 10. 2017

Patička

© Jan Pohanka, David Hejral, Spolek Techniků Divadla Krakonoš, 2002 - 2017