Národní přehlídka venkovských divadelních souborů Vysoké nad Jizerou

Krakonošův divadelní podzim

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Obsah stránky

Na motivy Boženy Němcové - Čert a Káča - divadlo Malvína při Zmatkaři Dobronín

Letošním ročníkem se do soutěžního programu Krakono-šova divadelního podzimu vrátila pohádka. A to ne jen tak ledajaká. Kolegyně z Dobronína zaútočily na diváky údernou klasikou v podobě Čerta a Káči. Popravdě, v praxi šlo spíše o volné pásmo dialogů, písniček a rozverných interakcí s dětským publikem, nežli o divadelní pohádku. Snaha vyprávět kom-paktní dramatický příběh dos-tala díky úpravám textu a způsobu jeho jevištní realizace značně na frak. O žánru pohádky nemluvě, měl-li kdy nějaké zákonitosti, zůstaly zcela mimo pozornost inscenačního týmu.
 
Text, který se stal východis-kem inscenace, napsal volně na motivy Boženy Němcové Matěj Kužel. Svou divadelní adaptaci klasické pohádkové předlohy připravil pro čtyři herce a dvě herečky, kterým předepsal písničky a značné množství komických pohybových etud, místy až volně odkazujících k lazzi, ke specifickým jevištním vtipům, charakteristickým pro komedii dell'arte. Oproti Němcové zjednodušil zápletku, vynechal motivy proradných zemských správců a postavu mladého knížete nahradil (inspirován Wenigovým libre-tem k Dvořákově stejnojmenné opeře) postavou kněžny, vykořisťující robotný lid. 
 
Inscenátorky si Kuželův text dále upravily tak, aby odpovídal zamýšlené jevištní realizaci v podání pouhých dvou hereček. A dlužno dodat, že je to úprava značně krkolomná a původní vyznění textu poškozující. Jeden příklad za všechny: v Kuželově verzi se Káča paličatě hádá s hodným Ovčákem o místo na tržišti, hádka přerůstá v pošťu-chovačku, do toho přichází na scénu Kněžna právě ve chvíli, kdy Káča do Ovčáka strčí tak silně, že on upadne na Kněžnu, čímž jí poškodí šaty. Kněžna po něm žádá finanční náhradu. Ovčák se brání, že nemá peníze. Kněžna opáčí, že ho před chvílí slyšela, jak zve Káču na tancovačku, tudíž peníze mít musí. Ovčák dál oponuje, že u muziky mu vždycky nějaký dobrý člověk ochotně půjčí nebo daruje nějaký ten penízek. Kněžna rozezleně reaguje prohlášením, že tedy poddaný lid má asi peněz na rozdávání a jme se zvýšit daně. Tím je postava dostatečně exponována pro zápletku, v rámci které se má stát později středem zájmu pekla. V inscenaci je ale tato situace realizována jinak: Káča a Ovčák vedle sebe stojí a hádají se. Káča uraženě uteče za paraván. Ovčák na scéně na okamžik osamí, ovšem vzápětí z druhé strany paravánu přichází Kněžna (představována stejnou herečkou jako postava Káči, jen v jiném kostýmním znaku a v jiné herecké stylizaci) a – aniž by se cokoli před očima publika odehrálo – oznamuje Ovčákovi, že jí zničil šaty a že jí za to zaplatí. V následujícím dialogu je vynechána replika o sousedech, kteří by Ovčákovi ochotně půjčili, tudíž chybí kněžně i logická motivace ke zvýšení daní. A tak dále. 
Dalo by se pokračovat do nekonečna. Úpravě textu pro dvě herečky padly za oběť četné motivace k jednání postav a dramatické situace předepsané textem byly osekány na jakési dialogické, situačně velmi řídké minimum. Z předepsaných pohybových etud (čert s příliš velkými rohy, pro které stále do něčeho naráží apod.) zbylo rovněž ubohé torzo.
 
Káča v podání Aleny Neu-mannové je od začátku až dokonce skutečně protivná a hubatá pouze na Ovčáka. Na děti, se kterými coby postava často komunikuje, a dokonce i na čerta je příjemná, místy doslova milá. V inscenaci tedy nejde o nápravu hubaté a neurvalé Káči, nýbrž jakýsi pochybný a jevištně nepříliš odůvodněný problém mezi postavami Káči a Ovčáka. Není dostatečně jasné, v čem se má Káča vlastně napravit, a už vůbec není zřejmé, co že jí napravilo?! Před samým závě-rem inscenace se ptají herečky dětí, zda chtějí vidět, jestli se podařilo Káču napravit. A zma-nipulované dětské publikum zcela pochopitelně odpovídá, že ano. Ono totiž netuší, že se na něm páchá divadelní křivda, že je herečkami obelháváno, že totiž ona úhelná otázka by v souladu s pravidly činoherního divadla měla znít: „Chcete vidět, jak se Káča napraví?“ Náprava by pak měla proběhnout – a to bezpodmínečně – před očima diváků prostřednictvím vzájem-ného dramatického jednání postav. A ne někde za kulisami, o čemž jsme zpraveni slovy a názornou ukázkou Káčina chování po nápravě.  
 
Ovčáka i Čerta-popletu hraje Tereza Fialová. Bohužel zvolila pro obě (typově značně rozdílné) postavy zcela stejnou stylizaci. Ovčák se chová úplně stejně pomateně a ustrašeně jako čert, používá podobná gesta, podobnou mimiku i shodné intonační křivky. Co funguje pro postavu zmateného Čerta, to zákonitě neplatí pro postavu odvážného Ovčáka. Do Ovčáka v tomto podání se nemůže zamilovat věru žádná dívka, natož pak kurážná Káča. Její láska k Ovčákovi (o které se mimochodem dozvídáme také jen a pouze ze slov a ne z činů) působí nepochopitelně a nechává mě zcela chladným. Kněžna, představovaná rovněž Alenou Neumannovou, je založená na herecké šarži toho nejhrubšího zrna.
 
Inscenace je, jak už bylo řečeno, interaktivní. Místy interagují s dětmi v publiku postavy pohádky. Místy jde o krkolomné zcizení brechtov-ského typu, kdy herečky až obřadně odloží masky a začnou samy za sebe hovořit s diváky o dalším postupu inscenace. Tyto dva druhy komunikace se vzájemně tlučou, přičemž mnohdy nemají žádné výraznější opodstatnění. Nejsou využity k promyšlenějšímu komentáři, ať už děje nebo tématu. Jen pomohou aktivizovat dětskou pozornost. Vztah dětí k příběhu, jeho postavám či jeho tématu ovšem nikoli. Tedy pokud nepočítám primitivní kvízovou otázku „ na co má Káča čertovi vlézt“ doprovázenou nonver-bální nápovědou, která už skutečně byla za samotnou hranicí trapnosti. 
 
Asi nejživější interakcí byl společný taneček dětí s Káčou na hudbu. Sice byl proti logice příběhu: s Káčou přeci nikdo nechce jít tancovat pro její hubatost, tak proč jsou děti výjimkou? …Ale vem to čert. Děti se bavily. Že se tak královsky bavily na text známé lidové písničky „Eště som sa neoženil, už ma žena bije; a ja som si narychtoval tri dubové kyje; S jednym budzem ženu biti a s tým druhým dzeci, dzeci, dzeci, dzeci; a s tým tretím kyjačiskom pojdzem na zálety“, to už mi připadá natolik padlé na hlavu, že už se tím jen zvrhle ironicky bavím. Alespoň to má pěknou lidovou melodii na rozdíl od ústřední písně, která má být písní kramářskou, nicméně svým molovým nádechem jde zcela proti smyslu dramaticky střižených kupletů a vůbec, celkovým vyzněním připomíná spíše Tulácké ráno Honzy Nedvěda.
 
Vynikající divadelní kritička Alena Urbanová kdysi napsala útlou knížku Mýtus divadla pro děti. V ní se zamýšlela nad tím, proč celá řada zkušených tvůrců divadla pro dospělé, když se rozhodne udělat i něco pro děti, zapomene na ty nejzákladnější zákonitosti dramatického umě-ní, činoherního divadla a herectví vůbec. Nerad musím konstatovat, že od doby vydání téhle publikace se mnoho nezměnilo.

Luděk Horký
Vyšlo ve Větrníku č. 6
18. 10. 2017

Další články v rubrice:

Ernst Bryl, Katarzyna Gärtner - Malované na skle - Bodlák, Bernacké ochotnické divadlo Bernartice, 21. 10. 2017
Georges Feydeau - Brouk v hlavě - Dobřichovická divadelní společnost Dobřichovice, 20. 10. 2017
Robin Hawdon - Úžasná svatba - DS Vojan Desná - Mladá haluz, 19. 10. 2017
Shelagh Stephenson - Vzpomínky na vodě - Zmatkaři Dobronín, 18. 10. 2017
Stanislava Kočvarová - Ženské nebe - ŽAS - Ženský amatérský spolek Homole, 17. 10. 2017
Vít Lichtenberg, Kateřina Pokorná - Krysí dům - Voživot Mladá Vožice, 16. 10. 2017
Robert Thomas - Turecká kavárna - DS Zdobničan Vamberk, 15. 10. 2017
David Tristram - Opačné pohlaví - Divadlo Pod zámkem při TJ Sokol Kyjovice, 14. 10. 2017

Další články autora:

Ernst Bryl, Katarzyna Gärtner - Malované na skle - Bodlák, Bernacké ochotnické divadlo Bernartice, 21. 10. 2017
Vít Lichtenberg, Kateřina Pokorná - Krysí dům - Voživot Mladá Vožice, 16. 10. 2017

Patička

© Jan Pohanka, David Hejral, Spolek Techniků Divadla Krakonoš, 2002 - 2017