Národní přehlídka venkovských divadelních souborů Vysoké nad Jizerou

Krakonošův divadelní podzim

 2017 2016 2015 2014 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006 2005 2004 2003 

Obsah stránky

DS Bratří Mrštíků, Boleradice Johann Strauss ? Milan Klapetek, Cikánský baron

Divadelní soubor Bratří Mrštíků připravil pro vysocký festival Cikánského barona Johanna Strausse v hudební úpravě Martina Horáka a textové Milana Klapetka. Strauss sám patří k hvězdám světové operety. Ne nadarmo si jeho Netopýra vybral Gustav Mahler  pro svou prezentaci v hamburském divadle jako již tehdy známý dirigent.

Opereta patřila k nedílné součásti světové a české divadelní produkce a dokonce počet uváděných titulů hluboce předčil tituly vážné dramatické literatury. Za první republiky se jen v Praze hrála opereta na téměř 30 místech a v celé republice bylo v některých letech premiérováno více než 60 titulů. Ale čas běžel, změnila se doba a naivní příběhy, situace i postavy odvál čas. Ale zůstala skvělá muzika, která u těch nejlepších patří ke klenotům světové hudebně dramatické literatury.

Co tedy s operetou dneska? Jakým způsobem ji upravit, parodovat, karikovat, vysmívat se jí, slepě jí důvěřovat? To je celá řada otázek, bez jejichž zodpovězení lze jen obtížně na inscenaci  práci začít.

Soubor Bratří Mrštíků šel cestou posunu od operety (jak sám říká) ke komedii se zpěvy. Text je podstatně redukován. Zůstávají jen zkratky scén, jsou vypuštěny sbory, některé árie jsou kráceny, recitovány, textová složka je proložena celou řadou zcizujících  glos či hlášek tu ironických, sarkastických, někde vtipných, jindy žel na úrovni jednoduché komunální satiry.

Vystoupení Boleradických vzbuzovalo velké očekávání. Úprava pro cimbálovou muziku, nadšený soubor, přitažlivá a známá hudba jakoby vytvářely již předem přidanou hodnotu. Pokud bychom inscenaci chápali jako nadšené společné vystoupení členů souboru, který si svou jevištní existenci v komunikaci s blízkými lidmi užívá, mohli bychom u tohoto pocitu skončit.

Při podrobnějším hodnocení se však nabízí celá řada znepokojivých otázek. Textová rovina inscenace příliš nekoresponduje s výstavbou dramatických situací, nelze přesně rozpoznat, zda herci situacím věří, řeší-li je hereckým jednáním nebo pouhou deklamací, zda herecké prostředky nejsou použity v příliš širokém vějíři od jakéhosi insitního projevu přes obecné hraní situací a charakterů, v místech zase jakoby klaunského glosování  a jindy zase překvapivě také s upřímností, citovostí, které vyjadřují zároveň i smysl hudební partitury. Zdá se, že na začátku všeho byl skvělý záměr zazpívat si s cimbálovou muzikou, udělat dobré komediální představení souznějící s vděčným divákem.

Ovšem záměr, jak inscenaci komplexně realizovat v této textové úpravě s torzem hudby, která není ani zcizující, ani karikaturní, ani upřímná, příliš k přečtení není. Takže inscenace, která měla být očekávaným překvapením zůstala  úspěšná u vděčného publika, jež si nekladlo žádné další otázky a spokojilo se se skvělou kapelou několika zazpívanými áriemi a vtipnými hláškami různé kvality. Cesta, jak inscenovat dnes klasickou operetu, není jednoduchá. Už na začátku stojí celá řada otázek. Lze trochu litovat, že nadšený soubor, upřímně zaujatý režisér a upravovatel textu si otázek nekladli mnoho, proto jsme si je kladli sami a nenacházeli na ně dostatečně přesvědčivou odpověď.

František Laurin
Vyšlo ve Větrníku č. -2
11. 10. 2009

Patička

© Jan Pohanka, David Hejral, Spolek Techniků Divadla Krakonoš, 2002 - 2017