Národní přehlídka venkovských divadelních souborů Vysoké nad Jizerou

Krakonošův divadelní podzim

 2021 2020 2019 2018 2017 2016 2015 2014 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006 2005 

Obsah stránky

Krvavý román - DS J.J.Kolár při TJ Sokol Poniklá


Dle knihy Josefa Váchala upravil Ladislav Horáček.

V první řadě je třeba si položit otázku, kdo je ve větší míře autorem textu Krvavého románu. Je to Váchal nebo Horáček? Josef Váchal (1884-1969) byl samorostlý a všestranný umělec - grafik, spisovatel, tiskař. V roce 1924, kdy vyšel surrealistický manifest, napsal Krvavý román, který také nese řadu surrealistických rysů. On však nikdy k žádné skupině nepatřil. V Krvavém románu se vyznává k pokleslému literárnímu braku, ale tím jak zpracovává fantasmagorii sebraných příběhů a neuvěřitelně je proplétá, odhaluje jejich půvabnou komičnost. Současně - zejména v postavě vydavatele Paseky - začleňuje vlastní, autobiografický příběh, ale zpracovává ho se stejným typem až dadaistického humoru. Díky tomu, že Paseka nemá na tiskařský papír, uzavře absurdní propletenec příběhu v jednom odstavci. Ladislav Horáček, náš současník, zpracoval Krvavý román do dramatického tvaru velice razantně. Nejedná se o autora, který by se s Váchalovým dílem setkal poprvé. Krvavý román pod jeho vedením otevřel v roce 1990 činnost nakladatelství Paseka.

Teď ke hře. V krátkém úvodu se Horáčkovi podařilo nastínit hlavní tón Váchalovy teoretické obhajoby krváku. Ve vlastním sledu příběhu postihl humor pokleslé literatury a v dopsaných písňových textech jej ještě umocnil. Jednoho půvabu ovšem dramatizaci zbavil. A tím je až dadaistické pokračování a proplétání jednotlivých příběhů, krkolomnost a nepravděpodobnost děje (hlavní roli zde hraje náhoda). Myslím, že humor Váchalova díla by více vynikl, kdyby rozehraných příběhů bylo méně a byly rozvedenější ve svých dějových liniích. Také zakončení příběhů rychlým dovyprávěním s odůvodněním, že už není na papír, je myslím vtipnější, než scéna vyvraždění děvek. (Ostatně v románu se ukáže, že to byl stejně jenom sen.)

Režisér Pavel Plichta vytvořil dynamické představení ve kterém naštěstí není moc prostoru na přemýšlení o kauzalitě a souvztažnosti příběhu. Jeho hlavním cílem bylo okouzlit diváky půvabem nesmyslu. Šel cestou maximálního zdivadelnění jednotlivých scén. Vděčné jsou písničky zpívané na známé melodie v širokém žánrovém spektru. Notoricky známé melodie mají ve spojení s dadaistickým textem zvláštní kouzlo. Do řady scén zapojuje i postavy, které nemají s dramatickou situací nic společného (čarodějnice Háta, lesní havěť) a posiluje tak absurdnost jednotlivých scén.

V práci s hercem měl šťastnou ruku tam, kde se nadsázka spojuje s hodnocením postavy a volbou konkrétních, promyšlených gest (Jarda Urík a Tomáš Hájek) působivé jsou také postavy Jiřího Řehořka, který všechny své postavy hraje se suverenitou a komediální vervou. Bohužel nevyšla na sto procent důležitá postava Vypravěče v podání Václava Hájka. Předností jeho výkonu je permanentní soustředění na jevištní dění, negativem je ne vždy přesvědčivý přednes a málo pregnantní artikulace.

Přestože u ostatních postav někdy schází výraznější kresba postavy (nebo postav), nebo se uchylují k přehrávání, jednotícím prvkem je evidentní chuť zahrát si v kolektivu zajímavé divadlo. To platí i o zpěvu. Vzhledem k tomu, že se inscenace jmenuje Krvavý román, mohlo být krve jako komediálního prvku použito daleko více (proud modré krve u podříznutého Komisaře to jenom dosvědčuje).

K pozitivům inscenace patří rozhodně výrazný komediální závěr, kdy se do obecenstva vylije kýbl divadelní krve. K plynulému průběhu představení přispěla i znamenitá variabilní výprava, k pozitivnímu estetickému vyznění výtečné kostýmy.

Máša Caltová
Vyšlo ve Větrníku č. -3
21. 10. 2006

Patička

© Jan Pohanka, David Hejral, Spolek Techniků Divadla Krakonoš, 2002 - 2021