Národní přehlídka venkovských divadelních souborů Vysoké nad Jizerou

Krakonošův divadelní podzim

 2021 2020 2019 2018 2017 2016 2015 2014 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006 2005 

Obsah stránky

Bedřich Smetana: The Greatest Hits - DS Krakonoš Vysoké nad Jizerou

Zahajovací večer 49. Krakonošova divadelního podzimu patřil hostitelskému souboru; divadelní soubor Krakonoš uvedl opus Bedřich Smetana: The Greatest Hits, komický muzikál pro činoherce, z autorské dílny dramatika a dramaturga Jiřího Janků a režiséra Petra Svojtky, původně napsaný pro kladenský profesionální soubor v roce 2004 a pro velký úspěch znovu uvedený v roce 2012 v Městských divadlech pražských. Text nabízí vtipný a zároveň divadelně nosný koncept: příběh o činoherním souboru, který chtěl sice uvést Hamleta, ale z finančních důvodů studuje extrakt z Bedřicha Smetany, tedy průřez osmi a půl operami nejnárodnějšího z českých skladatelů pro japonského zájemce-sponzora, představuje vynikající příležitost pro inteligentní zábavu, a to hned v několika ohledech. Jednak se jedná o parodii „na třetí“ - 1. paroduje se, jak to chodí v divadle - typizace jednotlivých funkcí od režiséra a dramaturgyni, přes choreografku a odborníka na šermy po jednotlivé herecké typy i modelové situace nastávající prakticky při každém zkoušení; 2. paroduje se samotná látka, tedy Smetanovy opery, z jejichž libret je skutečně vytvořen „logický příběh“ a z jednotlivých árií bez ladu a skladu vybráno „the best of Smetana“; 3. a průnikem těchto dvou řečených vzniká parodie na důvody i způsob, proč a jak se rodí „dílo“ – nebo Dílo?  Za druhé, a to je ještě důležitější, autoři osvědčují vynikající detailní znalosti o tom, o čem píší, ať už jde o Smetanu nebo o divadlo, a dokáží se na to podívat s nadhledem – a zároveň s respektem, byť značně neuctivým.
 
Je nesporné, že Vysočtí si svou látku vybrali dobře. Členové souboru jsou hraví, zpěvní a se smyslem pro jevištní humor a komediálnost v tom nejlepším slova smyslu. Marie Brtková Trunečková již dávno dokázala, že má smysl a cit pro hudební žánr – vzpomeňme jejího Limonádového Joa, Mamzelle Nitouche nebo Malované na skle, abych jmenovala jen ty inscenace, jež jsou ve Smetanovi zmíněny – a zjevně si do týmu umí zvolit spolupracovníky. Choreografie Evy Ornstové jsou přesně na hranici mezi „seriózními“ a „blbě akčními“ pohybovými kreacemi v současných muzikálových produkcích, šermířské scény vedené Miroslavem Manhartem jsou dobře vystavěné a roztomilé ve své blbosti (mušketýři o žních? husitská šarvátka na okolečkovaných stolech v hospodě? Proč ne – alespoň v této produkci…). Hudební aranžmá jsou vynikající – panu Petru Tomešovi patří opravdu velký dík za to, jak si poradil nejen s Bigbítovou kapelou Káji Bárty, také Janu Hejralovi a Adamu Bartoňovi za hudební a pěvecké nastudování. Zvláštní pozornost zasluhuje důsledná režijně scénografická práce (autory scény jsou Vladimír Brtek a Josef Hejral); scéna je ve svém minimalismu přesná a prostor dynamicky využit (např. v práci s hloubkou jeviště – od výstupů úvodních, jež probíhají výhradně na forbíně, po otevření zadního plánu pro kapelu a operní árie a využití prostoru pod jevištěm pro režiséra). 
 
Ocenění zaslouží i kostýmy Ivany Růžičkové, byť zdánlivě „jen“ posbírané v předchozích hudebních komediích vysockého souboru. Apropos, vysocký soubor patří mezi ty nečetné, které mají velký smysl pro ansámblové herectví, a v tomto případě se jim to velmi osvědčilo; je schopen vespolného jednání a velmi dobře na sebe slyší (příznačné slovo u této inscenace). Přesto dovolte zmínit pár výjimečných výkonů; nekorunovaným králem činoherní (nikdo nedokáže tak krásně uplacírovat fór), ale i hudební části je Josef Hejral (duet Znám jednu dívku s Janem Vaverkou je jedním z vrcholů inscenace); hereckou mnohostrannost včetně pěveckých schopností osvědčuje Jana Vodseďálková jako Janinka-Libuše; přesné místo tentokrát nalezlo robustní herectví Roberta Nesvadby (jeho Stařenka je prototypem všech babiček!); pro mne osobně se stal největším překvapením výkon Karla Bárty ml., který konečně zúročil léta na vysockém jevišti a podal vynikající herecký výkon v roli Dalibora. Ráda bych jmenovala všechny, ale redaktoři Větrníku odmítli rozšířit jeho obsah… (smajlík, který se údajně nedá udělat).
 
Přestože jsem prozatím psala v superlativech, nemohu nezmínit problémy, které s sebou inscenace nese – a které vyplývají nejspíše z nedůsledného využití možností, které zvolený materiál, tedy scénář Bedřich Smetana: The Greatest Hits, nabízí. V úvodu jsem zmiňovala, že se jedná o divadelně nosný koncept – důraz je na slově „koncept“. Autoři totiž předpokládají, že soubor, který si tento materiál zvolí, ho nevezme tzv. „doslova“, využije jeho otevřenosti a vytvoří si z něj materiál „na tělo“. Je evidentní, že Vysočtí v čele s režisérkou se velmi dobře cítí v onom přehrávání smetanovského „bestofka“ (snad to souvisí s tím, že mají konkrétní a srozumitelné herecké úkoly), ale jsou rozpačití v jeho rámci, tedy v interpretaci divadelního souboru, který jej hraje. Evidentně nebyla zodpovězena otázka, zdali se jedná o soubor profesionální nebo amatérský, nebyly invenčně a konkrétně zobrazeny vztahy mezi jednotlivými profesemi i jednotlivými hereckými typy; kdyby si Vysočtí vzali zvolený text takříkajíc „více osobně“, šli do něj více za sebe (ne jen v pojmenování postav podle herce/herečky a letmé zmínky o kostýmech z byvších inscenací), mohla by být výborná komedie ještě o kus bohatší. Totéž platí o kapele, jež po vynikajícím vstupním obraze (baskytaristka ala Libuše s vlajícími vlasy) vlastně rovněž není důsledně představena a s její úlohou v komedii není zřetelně zacházeno. 
 
Přesto jsme byli svědky výjimečného počinu; bouřlivý potlesk na konci je jedním z důkazů. A mimochodem – nikdy by mě nenapadlo, jak ošklivou naléhavost vykáže obraz, který v roce 2004 byl pouhým vtipem: panda mávající českou vlajkou, doprovázená patetickým zpěvem Český národ neskoná…
Petra Richter Kohutová
Vyšlo ve Větrníku č. -10
14. 10. 2018

Patička

© Jan Pohanka, David Hejral, Spolek Techniků Divadla Krakonoš, 2002 - 2021