Národní přehlídka venkovských divadelních souborů Vysoké nad Jizerou

Krakonošův divadelní podzim

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Obsah stránky

K poctě člověku a divadelníkovi

Právě se chystám udělat něco, co jsem často Františku Zborníkovi vyčítala – totiž jisté zalíbení v sentimentalitě. Ale zároveň jsem vždy věděla, že ona sentimentalita jako něco, co je vlastní pouze člověku, k divadlu patří.

František o sobě rád říkával, že je introvert a pouze divadlo jej otevírá. Znamená-li introvertnost zájem o duši člověka a o smysl života včetně všeho, co k němu patří, tedy i např. vztah k bohu, pak jím opravdu byl. Pokud se vám zdá, že se v tom mezi řádky skrývá jistá pochybnost, odhalili jste mě. František nebyl suchar, ve společnosti, v níž se cítil dobře, byl vždy ve středu dění.  Dokázal bavit i druhé, měl moc rád muziku, vzal kytaru, hrál a zpíval. Nikdy jsem ho neviděla koženě sedícího v koutě. Jeho studenti (že by více studentky?) ho milovali, neboť to byl kantor, který si s nimi povídal a diskutoval o všem. Tuto schopnost ještě posílilo studium oboru dramatická výchova.
 
Divadlo ho patrně v životě nemohlo minout. Vodňanský tatínek byl nadšený ochotník, maminka nápovědka, takže malý František stál na jevišti už ve svých pěti letech a v divadle vyrostl. V roce 1975 s jiným kantorem, také později významným divadelníkem v Třebíči, Jaroslavem Dejlem, založili divadlo Šupina. O něco starší dvacátníci začali psát dějiny českého moderního divadla. Vedle dalších mladých skupin, jako bylo např. pražské Anebdivadlo Milana Schejbala, přinesli hravost, metaforičnost (Zborník k tomu přidal ještě muziku), odvážné látky, které sice velkými oblouky, ale nicméně jednoznačně vypovídaly o současném světě. Divadlo pro ně bylo způsob života. Hráli proto o věcech, o nichž si mysleli, že by se o nich mělo veřejně mluvit. Už od počátku Zborník byl průkopníkem dramatizace literárních předloh. Patrně největší ohlas měla dramatizace Vančurovy Markéty Lazarové a Johanka 1920 jako adaptace filmové povídky. Zborníkova Šupina se zařadila do proudu českého autorského divadla vedle např. brněnské Husy na provázku. Po listopadu 1989, který Šupina prožila na náměstí, vstoupil František poprvé a naposled do politiky. Stal se prvním porevolučním starostou Vodňan, tím skončila kapitola Šupiny. Nějakou chvíli učil amatéry i budoucí učitele např. v kurzech komunikace.
 
Dlouho bez divadla nezůstal. S další ženou Vlaďkou se odstěhoval do České Lípy a naskočil do divadelního expresu jménem Jirásek Česká Lípa. Tady dostal nový náboj. S Jiráskem jsou spojeny jeho největší divadelní počiny. Ve velkých inscenacích jako byly Na druhé straně řeky (2001) o něco později Penzion, Tři muži ve člunu a pes až po letošní O lesích a lidech. František napsal texty většinou jako dramatizace, převzal režii a často si v nich i zahrál. Ve všech ať to byly legendy kanadských indiánů protnuté životy bělochů, kteří žili mezi nimi (Na druhé straně řeky), nebo osobní bilance postav (Penzion) František postavil silné příběhy, které hledají smysl života, jeho postavy přemýšlejí o sobě, o světě, o svém postavení v něm. František se projevil jako dramatický básník, který umí pracovat se slovem, hledá jeho významy, které se jako asociace rozbíhají do variací, což je základem divadelních obrazů. Platí to i o dramatizaci severské ságy O lesích a lidech. Františkův režijní rukopis je nepopisný, umí pracovat s divadelními znaky, a to vše na principu epického divadla. Jeho hrdinové nejsou černobílí, pochybují o sobě, o svých pravdách, jejich bilance jsou „žíravé jako rakovina“, jak říká Ona v inscenaci Skřivani už jen v Shakespearovi, kterou jsme viděli včera večer.
 
Samostatnou kapitolu by si zasloužilo Františkovo herectví. Jeho postavy byly srozumitelné, uměly se nevtíravě dívat na svět s humorem (vzpomeňte si na Rozmarné léto), dokázal být i expresívní (Marat) nebo lidsky moudrý (starý muž v Klapkovi).
 
František nebude chybět pouze frekventantům dramatické školičky spolku ADA. Bude chybět nám všem jako porotce, lektor, herec, autor a jako kamarád, na něhož bylo spolehnutí.
 
Děkuji Ti Františku.
Lenka Lázňovská
Vyšlo ve Větrníku č. 2
13. 10. 2018

Další články v rubrice:

Jak jsem se přivítala, tak i rozloučila, 21. 10. 2018
Poděkování starosty, 21. 10. 2018
Jako každý rok má VOBSKOČÁK jasno , 20. 10. 2018
Tam, kde se vzpíná bájná hora Říp, 20. 10. 2018
Oba naše soubory jsou takové rarity, 20. 10. 2018
Konkurz na nevěstu pro Dalibora, 20. 10. 2018
Neumíme hrát, ale divadlo máme na nádraží, 19. 10. 2018
Jak by se mělo dělat dobré divadlo, 19. 10. 2018
V každém dříme kousek dítěte, 19. 10. 2018
Pusa s duchem není každý den, 19. 10. 2018

Další články autora:

Pam Valentine - Mezi nebem a zemí - Divadlo Prkno Veverská bítýška, 18. 10. 2018
Anton Pavlovič Čechov - Můj strýček, Jeho Excelence - Divadelní spolek Scéna Libochovice, 15. 10. 2018

Patička

© Jan Pohanka, David Hejral, Spolek Techniků Divadla Krakonoš, 2002 - 2018