Národní přehlídka venkovských divadelních souborů Vysoké nad Jizerou

Krakonošův divadelní podzim

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Obsah stránky

Vít Lichtenberg, Kateřina Pokorná - Krysí dům - Voživot Mladá Vožice

Divadelní soubor Voživot je na Krakonošově divadelním podzi-mu nováčkem. Proto je přinej-menším pozoruhodné, že se na národní přehlídce představil inscenací původní české detek-tivní komedie, kterou přímo na tělo souboru napsala jeho kmenová režisérka Kateřina Pokorná a jejíž děj je zasazen do Anglie třicátých let dvacátého století. Jde o mimořádně náročný divadelní žánr. Navíc o žánr, který má již svůj kánon prověřených autorů i titulů. O žánr, který žije svébytným jevištním životem a pro který už mnoho nových dobových textů nevzniká. Samozřejmě s čestnou výjimkou parodií na klasické divadelní detektivky. Je obvyklé, že soubor, který po setkání s žánrem detektivní komedie touží, sáhne po některém z osvědčených a jevištěm prověřených titulů. Divadlo Voživot šlo jinu cestou. Principálka souboru napsala nový dramatický text, ušitý, chtělo by se věřit, souboru na míru.
 
Takový čin je bezesporu odvážný, ve svém záměru poctivý a chvályhodný. Současně je to ale zcela vědomý úkrok stranou z vyšlapané cesty, je to volba ve znamení hesla „risk – zisk“.  
 
Obávám se, že tenhle risk se proměnit ve výhru tak docela nepodařilo. Text hry je beze-sporu poučený literárními domi-nantami detektivního žánru, jeho autorka zcela jistě dobře zná osvědčené metody a postupy divadelních detektivek, je sečtělá. Záměr autorky je, řekl bych, široce rozkročen mezi snahou dát vzniknout mrazivě napínavé divadelní detektivce a mezi pokusem o parodii onoho žánru. V celé hře není ani jeden původní detektivní motiv. Naopak, hra velmi důsledně čerpá inspiraci či vykrádá motivy z děl jiných autorů. Ať už jde o motivy univerzální, jakými jsou shromáždění vůči sobě vyme-zených pozůstalých za účelem hromadného čtení poslední vůle, starý dům plný tajemství, záludný advokát, loajální komorník atp. Nebo o motivy nepokrytě vypůjčené z konkrétních her: scéna ve tmě, při které zahyne první oběť, je věrně převzatá ze hry Agathy Christie Deset malých čer-noušků.  Obraz veřejného sdělování znění závěti, během kterého jsou jednotlivé postavy obviňovány ze svých předešlých činů či postojů nápadně připomíná pouštění gramodesky s obviněním přítomných postav v té samé hře. Motiv sekretářky, zločinně spolčené s advokátem, jakož i motivy další, jako by z oka vypadly slavným detektivním parodiím Normana Robbinse Hrobka s vyhlídkou a Do hrobky tanečním krokem. Stejně tak nepůvodní a neoriginální je motiv komisaře předstírajícího indispozici. Tentokrát to byla falešná společenská únava pod vlivem alkoholu, ve včerejší Turecké kavárně Roberta Thomase to byla předstíraná chřipka… 
 
Dalo by se pokračovat donekonečna. Bohatě čerpaná inspirace z klasických děl detektivního žánru odkazuje k touze po parodii, stejně jako samotný závěr hry, kdy advokát osloví komorníka, jehož v řádu realistických postupů vyprávění téhle inscenace nutně vnímám jako jeho vrstevníka, „tatínku“, aby následovala scéna, srov-natelná svou pseudouvěřitel-ností se slavnou závěrečnou scénou filmu Limonádový Joe, kdy se dozvíme, že „padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina“. Bohužel kromě výše uvedeného, všechny ostatní dramatické postupy a spolu s nimi i režijně herecké řešení inscenace nasvědčuje úsilí o realisticky střiženou divadelní detektivku se strhujícím drama-tickým napětím. Tyto dva principy považuji v konkrétním případě Krysího domu za neslučitelné. Jeden požírá druhý.
 
Oceňuji originální nápad uvést do děje divadelní detektivky postavy pěti bývalých manželek zesnulého, které se v neúprosném časovém limitu musí mezi sebou smířit natolik, aby byly schopny racionálního společně sdíleného rozhodnutí o dědictví. Nápad je to ve své jednoduchosti až geniální a skýtá nekonečný prostor pro rozehrání komediálně laděných dramatických situací. Už v samotném textu však tento motiv není dostatečně situačně vytěžen, postavy své postoje spíše slovně komentují, než aby je projevily v dramatickém jednání. Dvojnásobně to pak platí o jevištní realizaci. Postavy ženských hrdinek nejsou dostatečně výrazně charakteri-zovány, hodně toho na jevišti namluví, ale napětí pod jejich slovy není žádné. A kde není dostatečné napětí, nevzniká situace. Kde není dramatická situace, není příliš o čem hrát. Hra se mění v jevištní vypravování. Světlými výjimka-mi v podobě aktivně jednajících a výrazněji charakterizovaných postav byly Margaret Pavly Kadeřábkové a Christina Jany Kaltounkové. O mužských pos-tavách se pak nedá hovořit vůbec, ty byly naprosto podehrané.
 
Velice oceňuji odvahu souboru pustit se do tak nelehkého úkolu, jakým je realizace detektivní komedie na základě nového autorského textu. Inscenace jako celek působí velmi ambiciózně. Výsledek je však, bohužel, přinejmenším rozpačitý. Přesto věřím, že práce na inscenaci přinesla souboru celou řadu zkušeností a radosti z tvůrčí práce a že to všechno dokáže zhodnotit v další divadelní tvorbě. 
Luděk Horký
Vyšlo ve Větrníku č. 4
16. 10. 2017

Další články v rubrice:

Ernst Bryl, Katarzyna Gärtner - Malované na skle - Bodlák, Bernacké ochotnické divadlo Bernartice, 21. 10. 2017
Georges Feydeau - Brouk v hlavě - Dobřichovická divadelní společnost Dobřichovice, 20. 10. 2017
Robin Hawdon - Úžasná svatba - DS Vojan Desná - Mladá haluz, 19. 10. 2017
Na motivy Boženy Němcové - Čert a Káča - divadlo Malvína při Zmatkaři Dobronín, 18. 10. 2017
Shelagh Stephenson - Vzpomínky na vodě - Zmatkaři Dobronín, 18. 10. 2017
Stanislava Kočvarová - Ženské nebe - ŽAS - Ženský amatérský spolek Homole, 17. 10. 2017
Robert Thomas - Turecká kavárna - DS Zdobničan Vamberk, 15. 10. 2017
David Tristram - Opačné pohlaví - Divadlo Pod zámkem při TJ Sokol Kyjovice, 14. 10. 2017

Další články autora:

Ernst Bryl, Katarzyna Gärtner - Malované na skle - Bodlák, Bernacké ochotnické divadlo Bernartice, 21. 10. 2017
Na motivy Boženy Němcové - Čert a Káča - divadlo Malvína při Zmatkaři Dobronín, 18. 10. 2017

Patička

© Jan Pohanka, David Hejral, Spolek Techniků Divadla Krakonoš, 2002 - 2017