Národní přehlídka venkovských divadelních souborů Vysoké nad Jizerou

Krakonošův divadelní podzim

 2017 2016 2015 2014 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006 2005 2004 2003 

Obsah stránky

Michael Clément, Ani o den dýl! - DS Na štaci, z. s. - Němčice nad Hanou

Krakonošův divadelní podzim vykročil do svého 47. ročníku lehkou nohou. Tedy alespoň pokud jde o žánrové zařazení prvních dvou komedií uvedených v hlavním programu. Po úvodním představení, evergreenu na poli bláznivých komedií z divadelního prostředí – hře Mátový nebo citron, následovala inscenace situační komedie Ani o den dýl. V tomto případě o žádný evergreen nejde a domnívám se, že ani v budoucnosti nepůjde. Hru Ani o den dýl napsal současný francouzský herec, režisér, dramatik a scenárista Michel Clément. Hra pojednává jednoduchý příběh dvou přátel, z nichž jeden se snaží zbavit své stávající partnerky a druhý mu v tom má pomoci. Nemá smysl se o zápletce dále rozepisovat. Text hry je založen na jednom (jediném) dobrém nápadu, a sice otočit naruby klasický motiv milostného trojúhelníku. Dále je vybaven několika dobře napsanými komediálními dramatickými situacemi. Ty jsou pak naředěny mnoha a mnoha situacemi dalšími, které jsou o poznání slabší a jejichž jediným smyslem je natáhnout textový materiál odpovídající jednoaktové divadelní anekdotě do rozměrů celovečerní komedie. Jde prostě o málo povedený dramatický text. Problém je především v úrovni humoru. Dlouhé etudy o hemeroidech přes několik výstupů se táhnoucí motiv příliš krátkého sexu nebo způsob zbytečně podbízivé vulgarity, s jakou Pavel od samého začátku komutuje svou životní partnerku, to vše útočí na diváky tím nejpodbízivějším možným způsobem. Ano – smích se pochopitelně dostaví. Ovšem je to smích vymlácený z diváků ranami pod pás.  Součástí dramatického textu je i plynulá řada pokusů o humor v rovině konverzační. Ani tady ovšem nejde o rafinovanou práci s dialogem či o nápaditou hru se slovy. Celá hra se potácí spíše od „hlášky“ k „hlášce“, přičemž tyhle „hlášky“ si v ničem nezadají s okřídlenými replikami těch nejlidovějších filmů Zdeňka Trošky. Dalo by se říci, že jsme viděli divadelní parafrázi na Kameňák XY, tentokrát na téma partnerských vztahů.
 
Divadelní soubor Na štaci z Němčic nad Hanou je v tom do značné míry nevinně. Dobrý vkus je kategorie zcela subjektivní a rozeznat v nabídkových katalozích DILIA či jiných agentur dobrou hru od špatné je úkol složitý. Nicméně inscenace měla i celou řadu úskalí režijních a hereckých. Motorem první poloviny hry je postava Pavla. To on se touží zbavit své stávající životní družky, a proto vmanipuluje do hry i svého nejlepšího přítele. Pavel je strůjcem všeho, zatímco Martin sebou nechává vláčet a Sofie nic netuší. Karty se postupně mění, ale to především až v druhé polovině hry. První půle stojí a padá na dynamice a přesvědčivosti Pavla. Jeho představitel Jaroslav Lejnar ovšem využívá především vnějších charakterizačních prostředků (popisná gesta, žertovné grimasy apod.). Jeho dramatické jednání v roli není dostatečně zmotivované a působí nahodile. Petra Konečná a Jiří Vosička odvádějí sympatické herecké výkony, ale ani jejich herecký rejstřík není natolik pestrý, aby dokázali svými projevy zachránit plochý a málo nápaditý text. Navíc má celý soubor značné rezervy v úrovni jevištní řeči. Rezervy má zejména ve výslovnosti koncovek. 
 
Asi největším režijním vkladem inscenace je přidaná postava Nápovědky. Že jde o nápovědku, to se dočtu pouze v divadelním programu. Logikou jevištního ztvárnění postava není koncipována jako nápovědka (ačkoli několikrát za hru postavy na jevišti opraví či doplní), ale spíše jako vášnivá čtenářka hry. Tento nápad evidentně slouží k ozvláštnění hry. Jiný význam bohužel nemá. Postava (jakkoli dobře herecky ztvárněná – hraje ji Miluše Poláčková) není využita ke komentáři jednotlivých situací, témat a motivů. Je pouze jakýmsi „divákem přímo na scéně“, jakýmsi živým smíchoměrem. A to je málo na to, aby nás jevištně zajímala po celou dobu. Když před posledním obrazem první poloviny hry zmizí z jeviště i s textem, který četla, vzbudí to v pozorném divákovi značný zájem. Jaký to asi má význam? Proč zmizela právě ve chvíli, kdy ve hře dochází k zásadnímu dějovému zvratu (vyznání lásky mezi Sofií a Martinem)? Když se po přestávce vrátí pozorný divák do hlediště, dočká se okamžiku, kdy se za scénou ozve spláchnutí záchodu a na jeviště se vrací ona nápovědka opět s textem v ruce, jen ve druhé ruce drží rozprašovač vody a osvěžuje jím domácí květiny… A já mám pocit, že ten zvuk záchodového spláchnutí odplavil kamsi do neznáma i mé poslední naděje, že má připsaná postava skutečně nějaký hlubší význam. 
 
Ačkoliv je text hry Ani o den dýl plytký, přeci jen mu nelze upřít jedno základní téma. Tím tématem je skutečnost, že v těch opravdu zásadních životních okamžicích bývají muži mnohem méně odvážní než ženy. Toto téma je nastoleno hned na začátku hry a opakovaně znovu rozvíjeno (ani jeden z obou mužských hrdinů nikdy nedokáže říct nahlas pravdu apod.). Vrcholí ve chvíli, kdy v samém závěru hry právě Sofie najde kuráž k tomu, aby opustila pohodlné zázemí jejich společného bytu. Tento dramatický motiv (hraný ke škodě věci málo komediálně a přespříliš realisticky) spolehlivě zabije závěrečný režijní naschvál, kdy Nápovědka za Sofií zamkne dveře a začne hladit oba osiřelé muže na scéně. 
 
Velice si vážím nasazení hereckého kolektivu z Němčic. Rozhodně šlo o poctivý pokus najít pro text hry Ani o den dýl co možná nejlepší jevištní tvar. Bohužel, šlo v tomto případě o boj s větrnými mlýny. 

Luděk Horký
Vyšlo ve Větrníku č. -4
9. 10. 2016

Patička

© Jan Pohanka, David Hejral, Spolek Techniků Divadla Krakonoš, 2002 - 2017