Národní přehlídka venkovských divadelních souborů Vysoké nad Jizerou

Krakonošův divadelní podzim

 2017 2016 2015 2014 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006 2005 2004 2003 

Obsah stránky

Viliam Klimáček - Komunismus - DS Eduarda Vojana Brněnec

Ochotníci z Brněnce se rozhodli připomenout události, které si už řada lidí nepamatuje. Spolu s autorem hry Komunismus Viliamem Klimáčkem chtějí, aby jejich děti věděly, jak to bylo v době socialismu.
 
Samotný název hry Komunismus může být ovšem vnímán za poněkud nadnesený, neboť vše, co se snahami zavést tento společenský řád souvisí, přineslo, a dodnes v některých částech světa přináší, lidem mnohem horší tragédie, než si možná dovedeme představit. Navzdory tomuto faktu však hře Komunismus nelze upřít silné téma, velmi silnou celkovou dramatickou situaci rodiny prožívající příběh otce - spolupracovníka STB, jeho nic netušící ženy, syna zpočátku otce milujícího a posléze donuceného se s novými fakty vyrovnat.
 
Autor se bohužel nevyhnul jisté schematičnosti a v závěru textu nutí postavy k chování, které je poněkud v rozporu s logikou vývoje jejich právě prožívané osobní tragédie. Jistá nevěrohodnost chování jednotlivých postav však v sobě nese velmi vážné nebezpečí: hra, která chce být varováním, se může změnit v nevěrohodný plakát.
 
Režiséři hry toto nebezpečí odhalili jen částečně. Mírnými škrty sice umenšili mnohomluvnost textu, přesto nechali postavám ještě dost zbytečných slov.
 
V režijní práci s herci není dostatečně vyžadována co největší přirozenost, pravdivost a věrohodnost jednání. Jediná postava, které z tohoto úhlu pohledu není co vytknout, je vyšetřovatel v podání Dušana Blažka. To, jak herec postavu vybavil vnitřním tématem, vírou v to, co představuje ve spojitosti s použitými interpretačními prostředky, vskutku na jeviště přináší strach, průvodní to pocit života lidí v socialismu.
 
Režie si neporadila ani s vytvářením jednotlivých dílčích atmosfér: není dostatečně využit potenciál bezstarostných oslav narozenin ženy a matky, nejsou patřičně vypracovány situace a s nimi spojená atmosféra „výslechu".
 
Závěrečná část po přestávce díky vlastní stručnosti vyznívá nejlépe - a zde si inscenátoři velmi dobře poradili jak s řešením prostoru, tak se závěrečným symbolem sebevraždy muže. I zde však celkový dojem narušuje tezovitost textu.
 
Použitá hudba bohužel již před prvním proneseným slovem signalizuje tragédii. Funkční a naprosto ve shodě se situací je využití songů Louise Armstronga, naopak závěrečné využití Bachovy hudby posiluje již tak dost nepatřičnou melo-dramatičnost a patetičnost textu, jakož i stejným „neduhem" postižené chování postav. Scénografické řešení i kostýmování napomáhá celkovému vyznění.
 
Celkově však nelze shlédnutému představení upřít souznění s publikem a přes všechny výhrady i připomenutí všeho, co může totalitní režim vnést do života lidí. Při větším důrazu na dramatické situace jednotlivých postav zajisté inscenace může dále růst a přinášet ještě silnější varování před silami, pro které svoboda člověka nic neznamená.
Ladislav Vrchovský
Vyšlo ve Větrníku č. 3
16. 10. 2012

Patička

© Jan Pohanka, David Hejral, Spolek Techniků Divadla Krakonoš, 2002 - 2017