Národní přehlídka venkovských divadelních souborů Vysoké nad Jizerou

Krakonošův divadelní podzim

 2017 2016 2015 2014 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006 2005 2004 2003 

Obsah stránky

Marie Tesař: Jiříkovo vidění - Morkovští ochotníci, o.s., - Morkovice

Morkovští ochotníci při své třetí účasti na vysocké přehlídce se opět pokusili překvapit. Přečtete si program a zjistíte, že je to pábení v cimrmanovském stylu. Pak si musím položit otázku, zda ona antidivadelnost celé inscenace není záměr. Je zřejmé, že inscenace stojí na dramatické báchorce J. K. Tyla Jiříkovo vidění s tím, že zachovává celou stavbu dramatu, v němž první dva a tři poslední obrazy tvoří rámec a tři vnitřní jsou jejím dějovým obsahem.
 
Podobně jako u Tyla procházejí celým dramatem postavy Jiříka, Severina, Bonifáce a jeho dcery. Do své báchorky, podobně jako do o něco staršího Strakonického dudáka, vložil Tyl jednak svou frustraci ze soudobé společnosti, jednak svou romantickou víru v lidskou lásku schopnou spasit svět. Tyl své dramatické postavy charakterizuje naprosto jednoznačně a tato výraznost je typickým znakem jeho tvorby. Nejen s nadsázkou lze říci, že se právě na Tylových hrách dají dramatické charaktery dobře cvičit. Etické poselství Jiříkova vidění,  jako je odmítnutí představy, že peníze mohou přinést štěstí a že svoboda sama o sobě je jenom začátek cesty, a nikoliv cesta samotná (v rovině textového sdělení to zaznělo i ve včerejším představení) jsou dnes, pár hodin po krajských a senátních volbách, aktuální.
 
Vraťme se zpět od Tyla k inscenaci morkovských ochotníků. Vzpomeňme si na jejich loňskou inscenaci stařičké hry Václava Bárty Prach a broky a styl, jakým byla udělána. Tento styl by se dal označit jako insitně parodický objevující se ve všech složkách inscenace. Jednoduchý příběh mohl ozvláštnit a patrně ani realisticky inscenován být nemohl. Podobnou poetikou se soubor pokusil uchopit moralistickou Tylovu báchorku s tím, že chtěl jako základní prvek použít klipy s výraznými rysy jednotlivých postav, které nehrají spolu, nýbrž vedle sebe. Absentují dramatické situace, postavy nejednají, pouze deklamují. Chybí zřetelné oddělení jednotlivých obrazů, např. karbaník Křepinský volně přechází jako voják Šavlička, což má divák pochopit ze šumu vojenských bot za scénou. Někdy Jiříka jeho Kačenka zachraňuje, jindy nikoliv. Jsme svědky vyjmutí Jiříkovy duše, po třetím vidění se však probouzí bez zjevného Severinova zásahu. Severin je bílou postavou a jeho protipólem má být ďábelsky namaskovaný Bonifác v čertovském kostýmu? Zdá se, že forma zcela převálcovala obsah. Základní otázku však je, zda se tylovská látka a jeho dramatické postavy prostě tomuto inscenačnímu přístupu nevzpírají. Nebylo to ani zábavné, ani poučné ani udělané. Škoda, protože text znějící občas z jeviště, je až mrazivě současný.
Lenka Lázňovská
Vyšlo ve Větrníku č. 1
14. 10. 2012

Patička

© Jan Pohanka, David Hejral, Spolek Techniků Divadla Krakonoš, 2002 - 2017