Národní přehlídka venkovských divadelních souborů Vysoké nad Jizerou

Krakonošův divadelní podzim

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Obsah stránky

Závěrečné slovo odborné poroty XLIX. ročníku KDP

Jaroslav Kodeš
 
Závěrečné slovo předsedy poroty
 
Nastává čas loučení, nastává čas předávání ocenění jednotlivcům i kolektivům. Než se tak stane, prosím o pozornost k nemnoha řádkům, které bych chtěl věnovat 49. ročníku Krakonošova divadelního podzimu. Fenoménu na našem českém ochotnickém nebi, jenž nese podtitul Národní přehlídka venkovských divadelních souborů Vysoké nad Jizerou. 
 
Jaký byl program přehlídky? Stručně řečeno tradičně pestrý a bohatý. Nabídl soutěžní část, která vzešla z nominací a doporučení porot na regionálních přehlídkách. A potom doprovodnou část, která zahrnovala: besedu s osobností – tentokrát jí byl herec Stanislav Zindulka, Defilé pohárku SČDO – vítězné výstupy, představení pro děti Skřítkosnění souboru Vojan z Brněnce, Nočníkové představení Vobskočáku a na závěr přehlídky vystoupil Ochotnický spolek Tyl z Kutné Hory, který přivezl inscenaci hry Vratislava Blažka Světáci. Ale to není všechno. Už samotné vítání souborů před divadlem a loučení se s nimi, výstavy v místním muzeu a na půdičce, rozborové semináře s lektory KDP, práce Klubu režisérů SČDO, pravidelné večery takzvaných Půdičkářů, či besedy mladých středoškoláků jsou akce, které si žádný pravověrný ochotník a návštěvník Krakonošova divadelního podzimu nesmí nechat ujít. A pak je tu nádherné prostředí Jizerek a Krkonoš. Vládce hor nám letos přál, a ten když přeje, pěší i delší výlety do okolí neodmyslitelně patří k báječnému týdnu strávenému ve Vysokém nad Jizerou. 
Ale zpět k oné programové části přehlídky, již nazýváme soutěžní. Čítala původně osm představení. Bohužel, z důvodů velmi smutných a zároveň lidsky pochopitelných se první soutěžní představení nekonalo. Inscenaci U Kočičí bažiny souboru Rádobydivadlo Klapý na poslední chvíli nahradil host Zmatkaři z Dobronína, který uvedl svoji čerstvou premiéru hry Františka Zborníka Skřivani už jen v Shakespearovi. Byla to správná náhrada a současně důstojná vzpomínka na Františka, který těsně před začátkem KDP zemřel.
 
„Soutěžit“ se tedy začalo až od soboty. Jako první se představil domácí soubor s komickým muzikálem pro činoherce Bedřich Smetana: The Greatest Hits. Ambiciózní projekt z pera čtveřice autorů Jiřího Janků, Petra Svojtky, Ivana Hlase a Jiřího Janoucha. Text nabízí vtipný a zároveň divadelně nosný koncept: příběh o činoherním souboru, který chtěl sice uvést Hamleta, ale z finančních důvodů studuje extrakt z Bedřicha Smetany, tedy průřez osmi a půl operami nejnárodnějšího z českých skladatelů, a to pro japonského sponzora. Koncept představuje vynikající příležitost pro inteligentní zábavu. Je nesporné, že Vysočtí si svou látku vybrali dobře. Členové souboru jsou hraví, zpěvní a se smyslem pro jevištní humor a komediálnost v tom nejlepším slova smyslu. Marie Brtková Trunečková již dávno dokázala, že si umí dobře zvolit i spolupracovníky. A tak představení hýří dobrými hereckými výkony v kvalitní režii. Je tu však jedno ale. Škoda, že tvůrci nevyužili více možností ze zvoleného materiálu. Autoři totiž předpokládají, že soubor, který si tento materiál zvolí, ho nevezme tzv. „doslova“, ale využije jeho otevřenosti a vytvoří si z něj materiál „na tělo“. Je evidentní, že Vysočtí v čele s režisérkou se velmi dobře cítí v onom přehrávání smetanovského „bestofka“ (snad to souvisí s tím, že mají konkrétní a srozumitelné herecké úkoly), ale jsou rozpačití v jeho rámci, tedy v interpretaci divadelního souboru, který jej hraje.
 
DS Scéna Libochovice se na vysockou přehlídku vrátila po dvanácti letech. Tentokrát přivezla adaptaci povídky A. P. Čechova Můj strýček, Jeho Excelence. Jde o groteskní satirickou povídku, která je nedějová, autor své postavy i prostředí charakterizuje detailem, důležitá je i atmosféra. Inscenace, která už některými přehlídkami prošla, nabízí velmi zajímavý divadelní úkol. Její předlohou je totiž rozhlasová dramatizace Jiřího Strnada, který pořídil rovněž její český překlad. Takže je třeba ji zdivadelnit, což při její malé dynamice není jednoduchý úkol. Je třeba říci, že se režie s tím docela statečně poprala. Podařilo se jí inscenaci dobře typově obsadit pět hlavních postav. Chvostov, jeho sestra, domácí učitel, správce Dutyrev a jeho žena, jsou i jako komické typy čitelní. U pojetí Chvostova (Jiří Dědourek) můžeme mluvit až o groteskní stylizaci. Inscenaci zalidnily i další postavy doplňující mimoslovně kolorit ruského venkova. Takže soubor na cestě k divadelnosti udělal hodně vědomé práce. Přesto to nestačí. Na otázku, proč tomu tak je, se nabízí několik vysvětlení. Základem jsou určitě divadelní situace, které by měly mít jasnější téma, tah ústící do pointy. Ne vždy tomu tak bylo. Potom temporytmus inscenace zaskřípal a problémem byl i herecký styl, respektive jeho nejednotnost. Nicméně i přes tyto výhrady se Scéna v jevištním převodu původně nedramatické látky dostala poměrně daleko.
 
Doveda Sloupnice přivezla do Vysokého vlastní autorský kabaret s názvem Český děják. Představení vzniklo letmým výběrem dějinných událostí a významných osobností, které posloužily jako základ pro skeče, gagy, písničky. Asi na dvacet komických skečů, hudebních čísel či satirických scének to bylo. Vše vznikalo doma, ve vlastních řadách, a bylo podpořeno invencí režiséra Gary Edwardse. Rámec pak stvořila postava učitelky dějepisu, jež nás provází peripetiemi našich dějin. Byli jsme svědky velmi chytrého kreativního představení.  Jeho humor je inteligentní, laskavý a nepodbízivý. Inscenátoři nejdou prvoplánově po politické satiře, ale přesto je v představení jejich politický názor znát. Využívají důsledně divadelní zkratky, znaku, metafory, překvapivé pointy, a snad nakonec i ten orchestr na jevišti byl, protože jsme nabyli dojmu, že téměř celý soubor na něco hraje.
 
Ženy v ringu aneb Vše o ženách je hra chorvatského dramatika Miro Gavrana, velmi známá a často hraná. Tři ženy a minimum mobiliáře, to jsou předpoklady k její časté interpretaci. Na KDP ji uvedlo Divadlo Stodola Jiříkovice a v diskuzi nás seznámilo i s tím, že se k ní po letech teď znovu vrátilo. Není jednoduché pro režii ani pro herečky interpretovat scénář rozsekaný na pět dějových linek, spojených jen velmi vágně, v různých divadelních žánrech a navíc vést herečky k uvěřitelným výkonům v generačním rozpětí tzv. „od holčičky po babičky.“  Režisér vybral inscenační prostor arénu, respektive boxerský ring. A zvládl ho především dobře zorganizovat. I herecky je představení slušně udělané, problém a diskuzi vyvolalo dramaturgicko-režijní vyznění inscenace, které ovlivnilo u některých diváků i celkový dojem z ní.  Byla to inscenace, která se za dobu trvání KDP vůbec poprvé hrála v aréně.
 
Mezi nebem a zemí je romantická komedie od britského autora Pam Valentina. Hru nastudovalo Divadlo Prkno z Veverské Bítýšky v režii Vojtěcha Oreniče.  Svižná a vtipná konverzačka podtrhuje to, že v životě stojí za to mít šťastnou rodinu, že žít se má tady a teď.  Komedie těží z poměrně atraktivního setkání světa duchů, kteří nemohou odejít z tohoto světa, dokud si nevypořádají své vztahy, se světem živých. Na letošním KDP to bylo první představení, které tradičními postupy interpretuje text dramatického autora. Herci i režie se poměrně dobře vypořádali se zmíněným žánrem i předlohou. Nicméně představení plynulo příliš poklidně, chyběl mu výraznější temporytmus, jinak dobří herci málo slovem jednali. Naproti tomu je třeba pochválit pokus o významové svícení jako lightdesign. 
 
Ve čtvrtek jsme na Krakonošově divadelním podzimu měli možnost shlédnout inscenaci divadelního spolku J. K. Tyla z Meziměstí. Hra anglického dramatika Ray Cooneyho Rodina je základ státu je situační komedií s přesahem do frašky. Neklade si vyšší cíle než bavit diváky dějem plným slovních i situačních gagů. Základním stavebním kamenem hry je proto suchý anglický humor a gradující sled událostí, do kterých se dostává ústřední postava hry doktor Mortimore. Soubor z Meziměstí má značné zkušenosti s tímto žánrem i s autorem, neboť uvedl už tři jeho hry. Je si vědom, že k inscenování potřebuje herecké typy s rozvinutou hereckou technikou. Na inscenaci je to pozitivně vidět, přesto zřejmě zatím dosáhl v tomto žánru stropu svých možností, a to jak v typologii obsazení, tak i v hereckých dovednostech.
 
Posledním soutěžním představením byla znovu fraška a znovu od Ray Cooneyho tentokrát 1+1=3. Nastudoval ji soubor ŠAMU ze Štítiny. Stavba hry je podobná jako u předcházejícího titulu. Zápletka: taxikář John Brown žije dvojí život se dvěma manželkami, vše má přesně naplánované, aby žádná nic nepostřehla. Ovšem zasáhne osud a itinerář se začne hroutit. Obě manželky spustí policejní pátrání, a to, co následuje, je Johnova noční můra. Kroutí se, vymýšlí nové a nové lži, ve kterých mu neúnavně pomáhá programově nezaměstnaný Stanley Gardner, až se nakonec v ballabile lží sám utopí a nezbývá než se přiznat. Pointou inscenace je fakt, že detektiv podezřívající všechny a všechno, pak samotné pravdě neuvěří. Štítinští jsou na amatérské poměry velmi zdatnými interprety tohoto žánru. Prokázali to už několikrát a přestože včerejší představení se jim úplně nepovedlo, plně prokázali své herecké i režisérské dovednosti k naplnění žánru k velké spokojenosti publika. 
 
49. Krakonošův divadelní podzim vrcholí. Osm soutěžních titulů, osm inscenací, které vzešly z regionálních kol venkovského ochotnického divadla. To byl letošní program. Bohužel, jedna inscenace se nekonala a byla to inscenace, která mohla hegemonii komediálních žánrů narušit. Ano, zbývajících sedm bylo vedeno snahou inscenátorů především bavit diváky úsměvnými kusy. Ale i zde je rozdíl. Viděli jsme představení, která preferovala čistě jen zábavu, ale také kusy snažící se o víc, o nějaké téma, sdělení. Ty druhé mi připadají smysluplnější, nicméně ty prvé v žádném případě nezavrhuji. 
 
Přístupů k tvorbě se objevilo hned několik. Od pečlivé interpretace dramatického textu přes tvůrčí procesy a práci na „nehotových“ divadelních textech, konceptech - scénářích, až po autorské divadlo. Výsledky nebyly kvalitativně jednotné, to snad ani nelze očekávat, žádný však nebyl natolik problematický, že bychom chtěli zvolat „ten sem nepatří“.  Každá inscenace měla své klady i zápory, o kterých jsme se snažili při dopoledních besedách promluvit.
 
S tím, co jsem měl na srdci a co jsem chtěl zde na závěr říci, končím. Děkuji souborům, že přijeli do Vysokého a představili nám svoji práci. Děkuji všem, všem a všem pořadatelům, organizátorům, sponzorům, že to umožnili na tak vysoké společenské i umělecké úrovni, že je co závidět. Děkuji kolegům ve sboru pěti pé za báječnou spolupráci a všem nejmenovaným za to, že tu pobyli. A Krakonošovi za úžasné počasí, i když si z Vysokého odvážím vedle báječných zážitků i rýmu.
 
Děkuji za pozornost.

Vladimír Kodeš
Vyšlo ve Větrníku č. 10
21. 10. 2018

Další články v rubrice:

Ať se nám to líbí či nelíbí, 21. 10. 2018
Dámy a pánové, 21. 10. 2018
Zlatí Tylové 2018, 21. 10. 2018
Výsledky, 21. 10. 2018
Přehlídky pro výběr na KDP Vysoké nad Jizerou v roce 2018, 17. 10. 2018

Patička

© Jan Pohanka, David Hejral, Spolek Techniků Divadla Krakonoš, 2002 - 2018