Národní přehlídka venkovských divadelních souborů Vysoké nad Jizerou

Krakonošův divadelní podzim

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Obsah stránky

O nezastavitelném vývoji

Málokdo si dnes představí, jaké byly začátky divadelní přehlídky. Přeci jen je to již padesát let a jak řekl jeden návštěvník: „je vás požehnaně, ale nejstarší je tu ta přehlídka.“ Tím samozřejmě mnohým imponoval, jiní to brali jako ironii. Celou tu dobu ale bylo zapotřebí zajistit chod inscenací, divadla i informací. A ano, před padesáti lety to bylo všechno úplně jinak. 
 
Například zázemí techniků bylo...vlastně nebylo. Jen několik pamětníků může vzpomenout, že na začátku nebyly světelné portály, výkonná zvuková aparatura, světelný pult, režie, dokonce ani redakce deníku Větrník. Tedy, všechno bylo, ale jiné. 
 
Světelný pult nebyl digitální, ovládaný protokolem DMX512. Byl stavidlový, ovládaný „lodním kormidlem“. Paměť světelných scén nebyla SD karta velikosti hranaté dvacetikoruny, ale tranzistorový obvod. Větrník se netisknul stisknutím tlačítka na počítači, ale točením nabarveného válce. 
 
Můžeme říci, že díky přehlídkám se daří zvyšovat komfort. Již v roce 1974, během páté přehlídky, původní elektrifikované ovládání světel vyhořelo a soubor z Újezdu u Brna poskytl náhradní regulátor, který dnes neslouží ani v loutkovém divadle. V následujících letech byla rozšířena lávka vedoucí z půdičky na jeviště. Dva roky nato byl stavidlový pult přemístěn právě na ni. A roku 1979 a kolem desáté přehlídky mohl být staronový elektronkový zvukový pult z Národního divadla umístěn hned vedle. Ve spolupráci s jevištním mistrem Národního divadla Pavlem Horou, který si Vysocké velmi oblíbil, došlo k vybavení divadla Krakonoš novými reproduktory a reflektory. Mistr Hora dokonce navrhl řešení portálů a lávky včetně sufit.  O dalších pět let později byl pult vyměněn za menší a spolehlivější. Elektronkové konce ale byly stejné – psali jsme o nich v minulém čísle. 
 
V následujícím roce byly provedeny významné stavební práce, kdy byla lávka přebudována na kabinu a sklad s regály, kde se občas spalo, na průchozí dílnu. 
 
A i dnes se vyvíjíme dál. Jen během posledního roku proběhlo na budově a okolí množství úprav, o nichž je výstava na půdičce divadla Krakonoš. A v současnosti je divadlo vybaveno základním počtem LED technologie a na zkoušku zapůjčeným profesionálním světelným pultem, který technici využívají k získávání dalších zkušeností. Vývoj je totiž nezastavitelný.
STDK
Vyšlo ve Větrníku č. 6
16. 10. 2019

Další články v rubrice:

O dočasnosti a nadčasovosti, 18. 10. 2019
Nemožné na počkání?, 18. 10. 2019
O velkých plánech do budoucna , 17. 10. 2019
O sedmém smyslu (nejen) technika, 15. 10. 2019
O gamutu a jiných těžkostech chápání, 13. 10. 2019

Další články autora:

O dočasnosti a nadčasovosti, 18. 10. 2019
Nemožné na počkání?, 18. 10. 2019
O velkých plánech do budoucna , 17. 10. 2019
O sedmém smyslu (nejen) technika, 15. 10. 2019
O gamutu a jiných těžkostech chápání, 13. 10. 2019

Patička

© Jan Pohanka, David Hejral, Spolek Techniků Divadla Krakonoš, 2002 - 2019