Národní přehlídka venkovských divadelních souborů Vysoké nad Jizerou

Krakonošův divadelní podzim

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Obsah stránky

Shelagh Stephenson - Vzpomínky na vodě - Zmatkaři Dobronín

Divadelní soubor Zmatkaři Dobronín tentokrát na národní přehlídku ve Vysokém nad Jizerou přivezl inscenaci hry skotské autorky Shelagh Stephensonové (nar. 1955) Vzpomínky na vodě (The Memory of Water, v doslovném překladu Paměť vody), kterou poprvé uvedl již v květnu 2015. Stephensonové prvotinu ve světové premiéře hrálo londýnské Hampstead Theatre v roce 1996, poté se hra objevila i v New Yorku a dočkala se také dalších zpracování v Londýně a ve Skotsku. V roce 2000 za ni autorka obdržela Cenu Laurence Oliviera za nejlepší komedii (nikoli drama nebo psychologickou hru!). V roce 2002 vznikla také filmová adaptace Before You Go (v níž účinkují například slavní herci Julie Walters nebo Tom Wilkinson), u nás uváděná pod názvem Tři sestry a jeden pohřeb (komediální konotace z názvu přímo srší).
 
Do České republiky hru přivedla režisérka Lída Engelová (v překladu Julka Neumanna z roku 2008), když ji v roce 2009 inscenovala v Městských divadlech pražských (na scéně Rokoka) s Danou Syslovou (Teresa), Danou Batulkovou (Mary), Evellyn Pacolákovou (Catherine), Vlastou Peterkovou (Vi), Jiřím Schwarzem (Mike) a Petrem Štěpánkem (Frank). Jedná se však dosud o jedinou českou profesionální inscenaci tohoto textu. V roce 2012 se hry chopilo také Slovenské národní divadlo pod názvem věrným originálu Pamäť vody (režie Peter Mikulík, v rolích tří sester Zdena Studenková, Zuzana Kocúriková a Zuzana Fialová).
 
Z inscenační úpravy Lídy Engelové a Johany Kudláčkové (vytvořené pro Městská divadla pražská) vychází také dobronínští inscenátoři v čele s režisérem Ladislavem Valešem. V textu dále provedli řadu dílčích škrtů a redukcí drobnějších motivů (kam bych zařadil například podrobnější okolnosti Mikeovy vasektomie nebo problémy s dojezdem pohřební služby k domu kvůli sněhu), ale také řadu významnějších změn (jde například o spojení 2. a 3. scény ve 2. dějství. Takto je v inscenaci rakev s matkou na scéně od počátku druhého dějství, ale postavy začnou komentovat rakev až později, což působí přinejmenším podivně. Navíc toto spojení neakcentuje, že uvnitř druhého dějství má dojít k časové změně – u rakve se mají pozůstalí sejít až ráno, když se chystají na pohřeb. Obávám se, že práce s časem zde není nejpřehlednější.).
 
Ve škrtech, bohužel, skončila také řada promluv dotvářejících symbolickou rovinu hry – zejména na téma vzpomínek, vody, její paměti, blížící se mořské vody k domu, silné sněhové vánice po celou dobu hry a především v závěru (kdy má vánice do domu doslova vtrhnout), ale také nerealizované scénické poznámky jako například silná prasklina v zadní stěně pokoje (rozpadající se dům po smrti matky, rozpadající se vztahy atd.). Samotný text hry totiž povyšují do vyšších filosofičtějších rovin a posilují i postupně se odkrývající problémy jednotlivých postav na scéně - odcizenost mezi sestrami a jejich další vztahové problémy. Přitom téma vzpomínek je zde jedním z úplně zásadních – víme, že Mary se jako doktorka zabývá ztrátami paměti, že matka Vi zemřela poté, co si již dlouhou dobu téměř nic nepamatovala, všechny tři sestry na scéně především vzpomínají – jsou tedy navzájem konfron-továny s různým zněním vzpomínek každé z nich, Mary je pak ve scénách s matkou kon-frontována i s jejím pohledem na minulost. Hra navíc obsahuje tezi, že voda neztrácí paměť, ani když se zní odfiltrují veškeré látky. A jak je to tedy s relativní pamětí člověka? Těmito otázkami se však viděná inscenace mnoho nezabývá. Přinejmenším ani z poloviny tolik, co autorka textu.
 
Ještě podstatnější problém však vidím v základním inscenačním uchopení hry. Jsem totiž přesvědčen o tom, že víc než čímkoli jiným je především černou komedií. Obsahuje celou řadu vděčných komediálních – především slovních – situací. Ty však Valeš značně utlumuje a bohužel nevyužívá jejich potenciální brisknosti, vyvěrající nejen ze vzájemných černohumorných útoků sester proti sobě, ale také z chování obou párů (Teresa a Frank, Mary a její milenec Mike) plného ostré ironie. Takto však na jevišti vzniká po většinu času spíše depresivní rodinné dusno. Přitom samotná kýžená hořkost by z postav a jejich vzájemných vztahů dozajista nezmizela, i kdyby režisér více věřil komediálnímu žánru, tedy žánru, v jakém je hra napsaná. K pochopení svého zpackaného života a ke změnám v něm by pak postavy došly nejen skrze slzy, ale také skrze smích. Ani prostor na dojemné vzpomínání, tklivost (až sladkobolnost) by se neztratil. Tento zásadní problém je tedy zasahuje od dramaturgicko-režijního záměru až k režijněhereckému uchopení.
 
Stephensonová ve své hře přitom nastavuje, myslím, velmi šťastnou výchozí situaci: Po smrti matky se v jejím domě po čase setkávají tři sestry, které si jsou vzájemně již spíše vzdálené, ale společným vzpomínáním se mírně sbližují (v samotném textu ovšem podstatně méně než v inscenaci, která vrcholí režijním obrazem - spojením se za ruce a odchodem na pohřeb matky, což připomíná čechovovskou reminiscenci na touhu tří sester odjet do Moskvy a na jejich soudržnost). Především nám však odhalují svoje životy, vzájemně si kontrastující. Společné pak Mary, Teresa a Catherine mají to, že ani jedné z nich se život moc nevyvedl, a už vůbec ne dle jejich vlastních ideálů. Za to viní matku, že je na život dostatečně nepřipravila (sice by je poslala na Kilimandžáro, ale v pantoflích a hlavně s patřičnou kabelkou). V průběhu hry však dojde také ke smíření. 
 
Ruku v ruce s režijními problémy pak samozřejmě jdou i problémy herecké. Týkají se například jednostrunného akcentování bláznivosti postavy Catherine (Tereza Fialová), nedostatku přirozeného hereckého jednání Markéty Brodinové v roli Teresy (až na výjimku po vyslovení pravdy o smrti syna konsternované Mary). Naprostým omylem je obsazení Františka Kunsta do role Mikea, který má být váženým a schopným doktorem i charizmatickým milencem Mary. To však Kunst nemá se svým naturelem šanci uhrát. Zde to tím pádem ale není chyba herce, ale chyba obsazení. Jasné postoje a motivace naopak čtu u postavy Franka (Jan Hejral) a především u postavy Mary (Martina Nováčková), která je v zásadě hlavní postavou hry. Nejvíce nám odhalí vlastní příběh, od začátku má ze sester nejsilnější motivace – nejen se vyrovnat se smrtí matky, ale také vypátrat pravdu o svém synovi, kterého porodila ve čtrnácti letech a nikdy ho neviděla. Není samozřejmě náhodou, že právě ona je tou, která má rozpravy se svojí mrtvou matkou. Ovšem rozpravy – ty má v textu hry. Na scéně však, bohužel, vidíme jakési tajemné obrazy, kdy matka je posmrtně či golemoidně strnulá a rovně a důrazně odříkává text. Lence Pokorné v roli Vi není co závidět (ona navíc evidentně jen plní, co plnit má). Toto uchopení považuji za třetí z těch nejzásadnějších problémů hry. Vypadá to směšně a neumožňuje to společné vzpomínání Mary a matky – a přitom v původním textu se právě v jejích dialozích skrývá velká řada indicií k pochopení vztahu matky a dcer (i k pátrání po synovi a k důvodům, proč další dítě Mary nikdy neměla, ale nyní po něm zatoužila). V této stylizaci bohužel k danému dialogu nedochází. Přitom samotná Stephensonová nepředepisuje žádnou duchařinu, staví dialog tak, jakoby se odvíjel zcela reálně - neřeší, jestli jde o halucinaci, sen, zjevení či vnitřní dialog, to pak vyplývá z kontextu.

Zdeněk Janál
Vyšlo ve Větrníku č. 6
18. 10. 2017

Další články v rubrice:

Ernst Bryl, Katarzyna Gärtner - Malované na skle - Bodlák, Bernacké ochotnické divadlo Bernartice, 21. 10. 2017
Georges Feydeau - Brouk v hlavě - Dobřichovická divadelní společnost Dobřichovice, 20. 10. 2017
Robin Hawdon - Úžasná svatba - DS Vojan Desná - Mladá haluz, 19. 10. 2017
Na motivy Boženy Němcové - Čert a Káča - divadlo Malvína při Zmatkaři Dobronín, 18. 10. 2017
Stanislava Kočvarová - Ženské nebe - ŽAS - Ženský amatérský spolek Homole, 17. 10. 2017
Vít Lichtenberg, Kateřina Pokorná - Krysí dům - Voživot Mladá Vožice, 16. 10. 2017
Robert Thomas - Turecká kavárna - DS Zdobničan Vamberk, 15. 10. 2017
David Tristram - Opačné pohlaví - Divadlo Pod zámkem při TJ Sokol Kyjovice, 14. 10. 2017

Další články autora:

Georges Feydeau - Brouk v hlavě - Dobřichovická divadelní společnost Dobřichovice, 20. 10. 2017

Patička

© Jan Pohanka, David Hejral, Spolek Techniků Divadla Krakonoš, 2002 - 2017